Personalista je splněný sen

Na výstavě v Lidicích jsou většinou exponáty z laminátu. „Domluvil jsem se s paní Kasalickou, prostor Lidické galerie považují za jeden z nejlepších v okrese, ne-li v kraji,“ popsal Zdeněk Manina počátek cesty k uskutečnění výstavy. Přípravy začaly před čtyřmi lety. Většina soch i obrazů také pochází z nedávných let. Nedílnou součástí výstavy je i propracovaný katalog, se kterým pomáhala Božena Vachudová. Úvod napsal Jan Hubert, s nímž se Manina seznámil na vojně a namaloval mu obraz podle jeho snu.

Dynamika postav bez tváře

„Jde o to, co ty figury dělají. Podoba je taková, aby vyhovovala záměru,” popsal Zdeněk Manina princip působení díla na návštěvníky. A kde bere inspiraci? Líbí se mu iniciační děj. Například skok, rytmus. Socha mužů ve výskoku je inspirována rituály Masajů, kteří se opakovanými výskoky dostávají do určitých jiných stavů. Olejomalba točů vyjadřuje pohyb jednoho člověka, který se točí podobně jako na hrazdě a má nohu ovázanou lijánou, jež vytváří speciální spirálu.

Člověk versus něco

Maninovy malby i sochy se zabývají iniciacemi, které zapříčiňují přechod jedince z jednoho období do druhého, například do dospělého věku. V některých případech vidíme boj člověka se živly, překonávání proudu vody při brodění. Kromě tématu boje najdeme v některých instalacích i téma kontaktu, soudržnosti.

Na chatě nedaleko Křivoklátu vznikaly jeho malby mraků. Je to až deníkový záznam počasí. Nechybí v něm dynamika: „Mám rád, když se blíží bouřka a já sedím na posedu. Je to pro mě ta dynamika – nechtělo se mi tam být, a přesto jsem tam byl, bylo to až euforické. Podobné věci jako se odehrávají v nebi, se odehrávají i mezi mými figurami.” Zajímavá je také nutnost zachycení během krátké doby, s fotoaparátem Zdeněk Manina nepracuje.

Od nápadu k soše

Díla někdy promýšlí roky a jindy má idea definitivní podobu za jeden den. Nejprve je potřeba udělat sádrový model, jehož kostrou je železo. Pak se vyrábí forma, jejíž vnitřek tvoří dva milimetry silná gumová vložka. A nakonec vzniká samotné dílo s detaily. Každý z těchto kroků trvá přibližně jeden měsíc.

„Byly časy, kdy jsem si ověřoval nápady obrazy, spousta obrazů jsou neexistující sochy. Ale často je to i naopak. Nejdřív udělám malý model, který pak umístím do prostředí, kde ho maluji. Získám tak lepší světlo a také na mě jinak působí prostředí. Tuto techniku však už používali například renesanční malíři. Správné nasvícení dává kompozici dynamiku,“ vylíčil své postupy Zdeněk Manina.

Pouze muži

Zatímco kompozice s muži může vyjadřovat sounáležitost, stejná instalace s ženskými postavami by mohla mít už spíše sexuální podtext. Má to i praktický význam v realizaci. Pokud to téma sochy dovolí, zůstávají postavy nahé. “Šaty jsou náznakem příslušnosti k něčemu,” vysvětlil Zdeněk Manina. Plavci mají sice plavky, ale ostatní sochy jsou bez oblečení.

Malíř pohybu

Pohyb zachycuje Manina i na plátno. „Já jsem začal akrylem, pak jsem si přečetl povídku o malíři, který akrylovými barvami maloval, a ony pak na obrazu nevydržely. Tak jsem začal s olejem,” popsal Manina svůj přechod od akrylových barev k olejovým. Někdy je mezi kresbou a obrazem i časový odstup několika let.

Výstava bude pokračovat

Příští rok se přesune výstava do letohrádku v Ostrově nad Ohří. Autor pro ni vyrobí podruhé sochu, jež daroval francouzskému městu Vitry sur Seine pro park Joliot-Curie. Bude umístěna tak, aby vhodně navazovala na barokní fresky u letohrádku.

Manina vystavoval například v románských sklepích v Českém Krumlově nebo Křižovnické chodbě v Klementinu. jim se také snažil své instalace přizpůsobit. Nyní naopak vyhledává prostředí rozličná a využívá variability sestavení svých děl.

Spokojený pedagog

Manina je absolventem Gymnázia Kladno. Do školy se vrátil jako kantor. Snaží se studentům osvětlit taje zachycení prostoru. „Učím kreslit podle skutečnosti, orientaci v prostoru je potřeba natrénovat,” říká.

Své studenty má rád: „Oni jsou vděčnější a ne tak záludní jako jsou někdy vysokoškoláci, kde je velmi konkurenční prostředí. Tady v gymnáziu je to balzám. Tlak na mladé umělce je obrovský a oni někdy ztrácejí soudnost, protože vědí, že nesmějí zapadnout.” Pro studenty organizuje i zájezdy do zahraničí. Za uměleckými díly se byli podívat třeba v Itálii nebo v Berlíně.

Všechna svá přání si tak Zdeněk Manina postupně plní a plánuje další akce, jež rozšíří nejen studentům kulturní obzory.