Opět se vyhnul nabídce udělat retrospektivu a dal přednost možnosti ukázat především současná díla, která ještě nikde nevystavoval. Odmítl rovněž kurátorský postup a stal se i autorem koncepce přehlídky.

Musel se vyrovnat s dozvuky předchozí výstavy (megaplátna německé hvězdy Neo Raucha) i s rizikem, že výstava bude považována za výkladní skříň komerční galerie Gema Art, která Sopka zastupuje a na výstavě se finančně i organizačně podílela. Ostatně výstava vznikla k příležitosti vydání monografie Sopka právě galerií Gema Art. Dalším úskalím pro přízračně pestrá plátna je samozřejmě historizující tónovaná barva stěn Rudolfina a patos velkého prostoru.

Věrnost do hrobu


Přes všechna úskalí se podařilo Sopkovi vyhrát: jeho obrazy jsou natolik silné a elektrizující, že jim divák musí slíbit věrnost až do hrobu. A kupodivu ve velkém prostoru fungují i drobné věci v sériích dvou až tří maleb, které jsou prakticky neznámé. Autor neuspořádal svá díla chronologicky, ale tematicky. Tuto logiku si jeho obrazy vyžádaly samy - určité jevy jsou v nich opakovaně přítomny. Jeho tvorbě stále dominuje figura od dob, kdy se česká malba po konceptuálním období vracela k realitě a která byla označena jako nová figurace (na přelomu 60. a 70. let). Z postavy často zbývá jen hlava jako pozorovatel krajiny, jako komentátor zdánlivě klidného dění.

Dalším důležitým tématem zůstávají krajiny; ze zaujetí vodních ploch a plovoucích těl se Sopko ale v posledních letech vydal do polí, které se mění v barevný rastr jeho palety, z níž vykukují hranaté domečky jako nenápadná poselství. Na výstavě nechybí ani téma visícího prádla nebo trojrozměrné dřevěné skulptury hlav či šité klobouky v duchu „pozorovatelů“.

Nejstarší obraz Dámičky (1972) nás utvrzuje v tom, co je pro Sopka charakteristické (grotesknost i existenciální tíseň v tématu a čisté plochy barev v malbě), ale zároveň si uvědomujeme, jak nenápadně a postupně malíř své barvy rozsvěcuje a příběh obrazu zjednodušuje. Jako by měl na svém vypínači desítky stupňů intenzity i kontrolku narativity. Vítězem mé soukromé ankety na nejpůsobivější Sopkovo dílo výstavy je obraz Světlo z roku 1999. Jsou na něm figury s obličeji ozářenými spodním světlem a přes celé plátno putují malá kolečka vypadající jako odrazy při zatmění slunce. A pak, kdo má největší moc? Ani politika, ani náboženství, ale jen umění.

Jiří Sopko, Galerie Rudolfinum
Praha, 6. 9.-18. 11. 2007,
www.galerierudolfinum.cz