Rock’n’roll ke čtení

Existují totiž dramata, která jsou určena spíš ke čtení než k inscenování, ať už jde namátkou o Goethova Fausta či o Poslední dny lidstva od Karla Krause.

Rock’n’roll Toma Stopparda je především hrou idejí, kde je minimum akce. To podstatné se odehrává ve výměně názorů, v dialogu. Velmi stručně řečeno je osou těchto úvah Charta 77 a to, co k ní vedlo, co jí předcházelo a co nastartovala. Časový rámec tvoří období mezi založením skupiny Plastic People of the Universe krátce po sovětské okupaci Československa roku 1968 a koncertem Rolling Stones v Praze na Strahově v létě 1990. Hlavní úvahy se soustředí kolem „života v pravdě“, který se pro mnoho lidí v sedmdesátých letech promítl do rockové hudby a kdy se proces se skupinou Plastic People of the Universe stal jedním z impulsů ke vzniku Charty 77. Ale někde v pozadí je zřejmý jediný a nepřítomný skutečný hrdina hry: bezděčný disident Ivan Jirous. A spolu s ním rocková hudba. Ta také posouvá děj dopředu a je důležitým dokreslením či dopovězením scén. A když chce StB jednomu z hrdinů hry ublížit, zničí mu jeho milované gramodesky.

Ale hra nemá kromě nepřítomného Jirouse hrdinu. Není jím ani stárnoucí a mnohokrát zklamaný profesor a komunista Max, jemuž se nakonec zdá, že celý život prožil v omylu, není jím ani Jan, který se přiznává, jak jej zlomila a získala StB, nejsou jimi ani ženské hrdinky, jejichž život se odvíjí od studia klasické filologie.

K otázce hrdinství a jeho významu pro masy je Stoppard zřejmě skeptický. Ústy Jana říká: „Hrdinství není žádná poctivá práce, která udržuje svět v chodu. Normální lidi uráží a děsí. Jako by to byl nějaký soukromý spor, který hrdinové vedou s režimem naším jménem, aniž jsme je o to kdy požádali…“

Stoppard svůj náročný text nepsal primárně pro českého diváka, a tudíž musel zvýraznit i to, co je českému diváku či čtenáři známé.

Zároveň autor do hry mísí i britské reálie, které zase nejsou tak blízké českému divákovi či čtenáři. Předlohou myšlenkového střetu byly kromě jiného esejistické a jiné výměny názorů na „český úděl“ (řečeno s Milanem Kunderou) mezi Václavem Havlem, Kunderou, Ludvíkem Vaculíkem a Petrem Pithartem. Na druhé straně musel autor přece jen myšlenky hry dramaticky zvýraznit, neboť jak v předmluvě říká, dramatik musí „ve vyměřeném čase uhonit více zajíců“.

Postavy ovšem pronášejí nejen pozoruhodné myšlenky či nechávají promlouvat svou zkušenost, hra se občas doslova hemží bonmoty, ale ty jsou někdy i dost banální (Lenka: Ty si myslíš, že lidská povaha je šelma, která se musí držet v kleci. Jenže to klec dělá z lidí šelmy.)

Dnes už vyrostly generace, pro které je vše, o čem se zde jedná, dávnou minulostí a možná také jen nudnou náplní školního vyučování. V takovém případě je knižní vydání Stoppardovy hry potřebné. Kromě jiného i proto, že sledovat náročné – a často dlouhé – promluvy v jevištním provedení a soustředit se plně na jejich myšlenkovou obsažnost je nesnadné a možná i nemožné.

A ještě jeden důvod ke knižnímu vydání je nasnadě. Nedávno vydalo nakladatelství Academia soubor dramatických textů Václava Havla, Pavla Kohouta, Pavla Landovského a Jiřího Dienstbiera V hlavní roli Ferdinand Vaněk.

K tematice těchto her se už svou postavou Ferdinanda (i když ten zde není převtělením Václava Havla) Stoppard rovněž hlásí, a tak zmíněnou antologii vhodně doplňuje pohledem „zvenčí“.