Když se zastaví v Praze (což za poslední léta učinila mnohokrát), nedělá jí problém vystoupit v natřískaném „Pakulu“, komornějším prostředí Státní opery, na malé scéně Švandova divadla ani v intimním televizním pořadu Noc s Andělem. V úterý budeme mít opět možnost vychutnat si Suzanninu uklidňující muziku na jejím – v pořadí druhém – koncertu v Kongresovém centru a není vyloučeno, že se dočkáme i zcela nových písní, o nichž devětačtyřicetiletá zpěvačka, kytaristka a skladatelka píše na internetovém blogu New York Times v pravidelné rubrice o tajích a úskalích tvůrčího procesu.

„Měli byste vědět, že se obvykle nedělím o nápady v průběhu skládání,“ upozorňuje ve fejetonu o textech, kterým se začala věnovat po dokončení svého posledního řadového alba Beauty & Crime v loňském roce. „Můžu vám ale říct, že pracuju na písničkách Daddy Is White

(o rasovém problému v dnešní Americe), Avatar (o stárnutí a duchovnu), Profanity (o tom, proč je dobré být neuctivý), Back Alley View (v podstatě sumář našeho minulého turné) a Pale Cowboy (o písničkáři, kterého moc neznám).“

Zejména text s názvem Daddy Is White by mohl být zajímavý, neboť jeho téma (Tatínek je bílý) se slavné zpěvačky bezprostředně dotýká. Když bylo bledé a plavovlasé Suzanne devět let, položil jí totiž její táta, portorikánský spisovatel Ed Vega, sugestivní otázku: „Přemýšlelas někdy o tom, proč vypadáš jinak než já?“ Načež se překvapená holčička dozvěděla, že nepřišla na svět ve Španělském Harlemu, nýbrž v kalifornské Santa Monice a její biologický otec Richard pochází ze skotsko-irské rodiny muzikantů.

Víte, že máte sexy hlas?

„Z dob minulých mi zbyly ještě tyto nedodělané kousky,“ pokračuje Vega na internetovém blogu newyorských Timesů. „Persephone’s Mom

(o teenagerovi, který utíká z domova), Jacob And The Angel (o biblickém souboji), The Children In The Trees

(o tsunami před pár lety).“ Teenagerovské problémy umí tato novodobá trubadúrka pochopit lépe než řada sociálních pracovníků. Ne náhodou zabodovala v rádiích s hitem Luka o chlapci, který se stal obětí domácího násilí. Při interview si Suzanne nehraje na hvězdu a novinář má pocit, že se baví se svou starší sestrou nebo kamarádkou ze školy. Její dívčí (či spíše klukovský) vzhled ještě podtrhuje neuvěřitelně svěží pěvecký projev, díky kterému dostává na všech besedách stejnou otázku: „Víte, že máte děsně sexy hlas?“

„Melodie pro mě vždycky byly těžký oříšek. Ale co miluju, to je rytmus,“ svěřuje se Vega ve svých sloupcích. „Přijde mi, že melodie má být stejně precizní jako lidská kostra.“ Přestože se s nimi pere, podařilo se už autorce písní Marlene On The Wall, The Queen And The Soldier nebo Gypsy vymyslet pěknou řádku chytlavých nápěvů. Nejvíc ji ovšem proslavil ten nejjednodušší: geniálně prostý popěvek Tom’s Diner s notoricky známým refrénem „tu tu túdu, tu tu dúdu…“

V podstatě nejde o nic jiného než o zručný sloh na téma: co vidí host kavárny kolem sebe, za výlohou atd. Suzanne ale dokáže i absolutní banalitu podat s takovým kouzlem, že máme pocit, jako bychom

v newyorském bufetu U Toma seděli my sami, poslouchali zvony z katedrály, koukali, jak prší, a přemýšleli, v čem hrál ten herec, co o něm noviny píšou, že dneska umřel…