Herec a režisér Václav Postránecký se pokusí vrátit Švejkovi pravou tvář. Podle něj je to třeba, protože všeobecně přijatý obraz slavné postavy z románu Jaroslava Haška je vlastně paskvilem.

„Švejk je úplně někdo jiný, než jak je tradováno. Jakkoli hluboce uctívám Josefa Ladu, tak si myslím, že má lví podíl na tom, že podstata Švejka je poněkud zkreslená,“ uvedl na pondělním setkání s herci v pražském Divadle Hybernia, kde bude Švejka inscenovat. „Máme před sebou nemalý úkol, ještě troufalejší než převést román na jeviště. Věřím ale, že s materiálem, který máme k dispozici, se nám jej podaří splnit,“ prohlásil Postránecký.

Roli Švejka svěřil v alternaci Daliboru Gondíkovi a Martinu Sobotkovi.

Snilo se vám, pánové, někdy o tom, že budete hrát Švejka?

Gondík: Mně tedy ani náhodou. Když mě Václav, který byl nejen jedním z mých prvních pedagogů na konzervatoři, ale později i prvním režisérem, pozval na schůzku do kavárny Slavia a nabídl mi účast v inscenaci, okamžitě jsem kývl. Že budu hrát přímo Švejka, mi ale oznámil někdy na závěr naší debaty. Od té doby jsem pořád lehce nervózní a v podbřišku mám nějaký podivný pocit. Říkám si, že buď se Václav do mě kdysi platonicky zamiloval a zůstalo mu to dvacet let, nebo že zešílel. Myslím, že v obou případech na tom trošku něco je.

Sobotka: Prožívám něco podobného jako Dalibor. S Václavem, s nímž máme oba tu čest si tykat, jsem se poprvé pracovně sešel v roce 1999 v divadelní hře Bosé nohy v parku. Byla to tehdy úžasná spolupráce a velká škola. Pak mě viděl v muzikálu Producenti v Hudebním divadle Karlín a posléze mi nabídl účast ve Švejkovi.

Pan Postránecký nejen vám, ale i dalším hercům, doporučil, abyste při biflování textu četli Švejka jako reportáž. Přijde vám to jako dobrá rada?

Sobotka: Musím říct, že to, co tady Václav formuloval jako radu, nám dvěma formuloval už dřív jako příkaz.

Gondík: Jeho vysvětlení, jak chce na Švejka jít, je velmi příjemné a lidské. Takový už Václav je. Ve zvíře se promění až v okamžiku, kdy režíruje. Práce s ním je prostě vždycky přísná, tvrdá, člověk z ní nikdy neodejde bez ztráty kytičky. Jinak je to hrozně milý člověk. Znalosti o románu má obrovské, nikdo ho na ničem nenachytá.

Nebude vás ale přece jenom předobraz Švejka, jak ho známe z filmů režiséra Karla Steklého, trošku svádět?

Gondík: Problematičnost zejména tohoto filmového zpracování a následně našeho vstupu do zkoušení divadelní inscenace spočívá hlavně v tom, že jsem si vzpomněl na poslední zpracování Jamese Bonda, které bylo pro strašně moc „bonďáků“ naprosto nepřijatelné. Bylo agresivní, podivné, akční, aby se později zjistilo, že je to „nejbondovatější z bondovek“, „nejflemingovatější z flemingovek“, že je to takhle správně. Ten člověk, Martin Campbell, který film natočil, je z nás, co na téhle planetě žijí a mají Bonda rádi, jeho největší znalec. Na nejrůznějších citacích z knih dokázal, že všechno, co před tím hrál Connery, Dalton nebo Brosnan, je blábol, nesmysl, zlidštění a zhezčení Bonda, protože takový vůbec nebyl. Myslím, že v tom je veliké úskalí. Lidi velmi dlouho a často žijí v omylu, který si vezmou za vlastní a nechtějí se ho vzdát.

V tom to může mít váš Švejk hodně komplikované…

Gondík: No právě, chceme hrát Švejka tak, jak jsme si ho přečetli – nikde mimochodem není napsáno, že byl tlustý, že pil pivo a že to byl blb – což se skutečně nemusí s názorem a pohledem lidí na něj setkat. Na to velký pozor.

Sobotka: Naprosto s Daliborem souhlasím. Mám strach, že až přijede například nějaká máma s tátou z Náchoda, řeknou – jé, ale ono to tak není! A možná teprve v Hybernii zjistí, že Švejkovi se říká Švejk, a ne pan Hrušínský… Může se to celé obrátit proti nám, i když na jevišti chcípnem. Ale taky nemusí, ta otázka nás vlastně docela provokuje.