Věříte tomu, že osud má každý člověk z valné části nastaven?
Říká se to, otázkou ale je, do jaké míry si jej každý dotváří svým chtěním, vůlí, prosbou a svým chováním… Jsem přesvědčen o tom, že při našem narození dostáváme do vínku různé schopnosti, vlastnosti a vlohy. Jde o určitý koridor, jistou „předurčenost“ danou i našim genotypem. Není definitivní. Záleží na tom, jak tyto „schopnosti“ využijeme nebo třeba taky rozpustíme v planosti a zbytečnostech. To je velké umění života. Jedno z největších.

Vy jste tu cestu našel – malujete obrazy „skrz sebe“, které mají na diváky blahodárný účinek. Jak takový obraz vzniká – je to proces, nebo výsledek okamžité myšlenky?
Když tvořím, snažím se upozadit své racio, své myšlenkové zaměření na nějaké konkrétní téma. Jakékoli racionální promýšlení je pro mne dokonce kontraproduktivní. Obraz se mně pak zdá příliš „utahaným“. Myšlenky mi zabraňují v intuitivní, spontánní tvorbě. Nápady a inspirace přicházejí zcela podvědomě, objevují se mi v hlavě, aniž bych je sám vykalkuloval. Jedno staré úsloví říká: „Je lepší jeden obraz než tři tisíce slov“. A já jej podepisuji. Jen velice těžko hledám slova na subjektivní záznamy svého výtvarného projevu. Dokonce jsem v rozpacích jakkoli se k tomu vyjadřovat. Neexistuje ekvivalent mezi tušeným, cítěným a slovy – ta mohou nanejvýš ono tušené a cítěné připodobnit, ale ne přesně sdělit a vyjádřit prožívané.

Slova často nenacházejí ani návštěvníci vaší galerie, prodchnuté čímsi tajemným…
Říkají, že nacházejí světy dříve jenom tušené, které přímo zažili nebo viděli ve svých snech a vizích třeba i v průběhu klinické smrti a resuscitace. Česká TV zde natáčela dokument „Jak se žije život po životě“, kde návštěvnice popisovala obrazy, které se v jejím zážitku objevovaly. V mnoha dopisech mám jejich osobní zpovědi, které jsou až fascinující. Píší v nich též, že tyto obrazy jim pomáhají nacházet smíření se smrtí svých blízkých a dodávají jim sílu dál pokračovat na cestě. To tajemné je pro ně i důvěrně známé, protože časté bývá jejich vyjádření: „ Přicházím znovu, vracím se domů“. A tím nemyslí pouze fyzický rozměr.

Můžete čtenářům povědět něco o vaší netradiční galerii?
Umělecký interiér s obrazy, vitrážemi a světelnými objekty z krystalů utváří měnícím se osvětlením a působením hudby multimediální prostředí v pojetí všesmyslového transpersonálního působení uměním. Galerie je jakýmsi novodobým sakrálním prostorem k psychické i duchovní regeneraci s možnostmi terapeutického působení. Návštěvník zde může být nejen divákem, ale i spolutvůrcem. A to vše může vést k rozvíjení nejen jeho tvořivosti, citu, ale i nacházení vlastní „cesty ke světlu“. V roce 2010 se galerie Cesty ke světlu stala členem české asociace Wellness. Jde vlastně o takový „pokus“ utváření uměleckého prostoru z hlediska, holistického-všesmyslového působení . Je to krásný pokus, zvlášť když si ho člověk vyzkouší na sobě, tak o něm začne minimálně přemýšlet.

Jde o světově ojedinělé pojetí galerie?
Osobnosti ze světa, které jsem obdivoval za jejich publikační a vědecké činnosti a které jsem mohl u sebe uvítat, říkají, že ano… Asi bych měl začít tím, že jsem svoji galerii nechtěl koncipovat jako klasickou, do níž přijdou návštěvníci, prohlédnou si obrazy, vymění si pár „chytrých“ úvah a jdou domů nebo na někam víno. Cítil jsem, že rozměr, poslání, působení kumštu na člověka a jeho psychiku by měl spočívat v bezprostřední pozitivní interakci. Aby se divák nejen díval a prožíval, ale i tvořil.

Vaše galerie je netradiční i tím, že není statická. Všechno je v pohybu, proměňuje se – ne razancí, chaosem nebo brutalitou, ale plynulostí, přirozeností, která je v nás lidech a v řádu vesmírném.
Ano, všímám si, že mnozí návštěvníci v galerii všechno vnímají s hlubším prožitkem, než kdyby bylo dílo statické. Myslím si též, že je vždycky lepší syntéza více uměleckých vlivů a vjemů. K naší přirozenosti patří, vnímat celkový tvar nikoliv jenom detail celku. S podmínkou, že souběžný přístup i dalších vjemů nesmí být rušivý, přesycený. Potvrzuje se mi to například při koncertech japonské pěvkyně a skladatelky Yoshié Ichige po světě s projekcemi mých obrazů a vesmírem, včetně baletních vystoupení, na které jsou velmi pozitivní ohlasy.

Zajímavé jsou nejen interaktivní kompozice, ale i nový projekt „Vytvoř si svůj vesmír“…

Ano, vícerozměrná kompozice „Labyrint světa a ráj srdce – pocta J. A. Komenskému“, jež je tvořena kombinací vícerozměrových a transparentních obrazů z drahých kamenů a zrcadel, které jsou v neustálé dějové proměně. Vnímající divák se s ní může emočně propojit a objevit tak v sobě nepoznané. Je to takový, obrazně řečeno „Obraz jako naší duše odraz“. Kromě toho si u nás můžete rozvíjet i vlastní tvořivost a uvolnit napětí, a to díky vytvoření si vlastního obrazu. Tento projekt „Vytvoř si svůj vesmír“, vznikl díky jakési těžko popsatelné afinitě „společného kódu“, vzájemnosti struktur obrazů, hvězd, kamenů bez přímé počítačové grafiky. Každý, kdo má zájem utvořit si svůj obraz, si pouze v paměti počítače vybere některý z několika desítek mých obrazů, který může libovolně zkombinovat s jakoukoliv z desítek fotografií vesmíru z archívu NASA pořízenou Hubbleovým teleskopem. Kromě toho jsou k dispozici i fotografie struktur krystalů. Každý má možnost být tvůrcem zrodu nových a původních kosmovizí. Obrazně řečeno divák je dirigentem, který vytváří svoji vlastní obrazovou symfonii. Kdy ze stejných cihel-kamenů, komponuje vždy nový vesmírný chrám, jenž se nikdy neopakuje a je vždy originální. Ve chvíli, kdy se „vysloví kouzelná formulka“ a originální obrázek se uloží, můžete si jej nechat vytisknout.

Navštívila vás celá řada významných osobností, z těch našich například Vojtěch Jasný, Radúz Činčera, Zdeněk Matějček, ze zahraničních Raymond Moody či Robert Fulghum.

S Robertem Fulghumem jsem v květnu 1994 otevíral galerii Cesty ke světlu, což Česká televize zachytila v pořadu „Odrazy světla“ režisérky Marie Šandové. Raymond Moody se stal čestným členem rady galerie. Dále Stanislav a Pavel Grofovi, Yoshié Ichige a mnoho dalších…. Spojuje nás též podobný názor o smysluplnosti Řádu vesmíru. Všechno jsou to setkání, kterých si velmi vážím.

Překlad zápisu Raymonda Moodyho v návštěvní knize galerie

Už od svých sedmi let toužím létat mezi vzdálenými světy v širém vesmíru. Představa kosmického letu pro mě odjakživa znamenala hluboké duchovní dobrodružství nespoutané hmotným prostorem. Stejně tak jsem se dlouho snažil si představit, jaké to asi je, takový zážitek v bodu smrti z pohledu pacientů, kteří mi o nich vyprávějí. Má dnešní návštěva Vaší obdivuhodné galerie je tím nejbližším pozemským prožitkem, s jakým sem se kdy setkal, vedle obou zmíněných druhů duchovního hledání.

Díky, že jste vytvořil galerii tak skvělou. Když jsem se tudy procházel, vybavila se mi Kantova moudrá slova: „Existují dvě věci, které mě udivují a naplňují úžasem: hvězdná obloha nad námi a mravní zákon v nás!“ U vás v galerii jsem cítil, že Vy jste to nebe snesl na zem a ducha povznesl k nebesům.