Na to nejlepší ze současného baletního repertoáru ND v podání špičkových umělců pozvala Ústečany velká česká banka, která Národní divadlo podporuje. Ústí tak vidělo a zažilo mimo jiné baletní vystoupení Ej lásko na lidovou hudbu Hradišťanu, Ne me quitte pas na hudbu francouzského písničkáře Brela či Mariin sen – vše v choreografiích uměleckého šéfa baletu ND Petra Zusky.

Mezi špičkovými sólisty večera se představili i Alexandre Katsapov a Adéla Pollertová s desetiminutovým vystoupením „Déjá vu“. A protože tento pár právě přivezl z přehlídky „gala“ v ukrajinském Doněcku prestižní ocenění, Křišťálovou růži „za nejlepší umělecký výkon“ – a tedy i za Déjá vu, které včera v Ústí tančili, držitelce Ceny Thálie 2006 Adéle Pollertové jsme položili pár otázek.

Doněck je od Prahy vzdálen 2020 km. Je pro vás obvyklé létat tančit tisíce kilometrů?

Neříkám úplně obvyklé, ale je standard, že někde poprosí že chce konkrétní číslo. A my s partnerem Katsapovem (či já sama) tam letíme a předvedeme jej.

Jaký to je pocit?

Hrozně příjemný, na „gala“ si vás moc považují. Je to příjemné vytržení ze všedního dne. V divadle doma je samozřejmě vše nádherné, ale gala má zajímavou atmosféru.

Hřejete se tam v obdivu publika?

Samozřejmě, to bych lhala, kdybych tvrdila, že to necítím. Je pěkné, že od vás chtějí jedno konkrétní baletní číslo a jsou ochotní kvůli tomu zaplatit ubytování i letenky. Je to krásné pro nás tanečníky, ale i pro choreografa, v tomto případě Petra Zusku.

Čím je Déjá vu výjimečné?

Také tím, že nyní dostalo už druhou cenu v Doněcku – a opět Křišťálovou růži. Loni nám ji dalo publikum, letos město samo.

Jaký máte k Déjá vu vztah?

Tančíme ho rádi, moc nás baví. A teď už cenami získalo na prestiži, už máme s partnerem Katsapovem pozvání na další tři „gala“.

O čem Déjá vu je? A je to klasika?

Je to neoklasika na špičkách, má tři části. Příběh to není, zážitky z toho minibaletu si může každý vykládat po svém. „Deža vi“ je „znovu viděti“, nebo se převtělovat do dalších rolí, což my s partnerem děláme. Začínáme tím, že já jsem žena a on muž a na konci si role prohodíme. Každý tančí kroky toho druhého.

Je takové vyměnění rolí revoluční nápad v baletu?

Nepoužila bych slovo revoluční, ale možná raritní. Muži s ženami si při tanci vyměňují své role už od nepaměti, ale tato výměna rolí je dost originální pojetí.

V roce 2006 jste získala cenu Thálie. Jaký to byl pocit?

Nechci ji přirovnávat k Oscarům, protože jsou celosvětoví, ale pro mě to prestižní ocenění znamenalo hodně. Když jsem šla na jeviště, nevěřila jsem, že zaznělo moje jméno. Měla jsem pocit, že mě za chvíli vrátí a řeknou „Ne ne – to byla ta druhá“. (smích)

To je skoro horor!

Ano, je to strašně napínavý pocit i proto, že člověk do poslední chvíle neví, jestli ano či ne. To je strašně vysilující, takové nervy, jako jsem v tu chvíli měla, na jevišti nepamatuji.

Křišťálová růže z Doněcku je opravdová, obrázek či plastika?

Je to opravdová růže z křišťálu s lístky. Bylo docela komplikované dovézt ji zpět domů, čekali jsme sedm hodin v Kyjevě na další letadlo. Cestou zpět jsem se o ni bála, ale dovezla jsem ji.