Tereza Vlčková: Když jsem propadla fotografii, už nebylo cesty zpět

Přehlídka měla v Zemi vycházejícího slunce velký ohlas. Čím si to vysvětlujete?

Víte, že netuším? (Úsměv.) Abych byla upřímná, docela mě to překvapilo. Snad, že byly zastoupené kvalitních práce autorů. (Úsměv.) Těžko říct…

Jak dlouho vznikala série snímků Two?

Rodila se asi rok a půl a obsahuje čtrnáct fotografií. Byla to moje bakalářská práce.

Nutno podotknout, že se jedná o zachycení dvojčat. Podle čeho jste si vybírala modely?

Pro mne byla důležitá dětská nadpřirozenost. Potřebovala jsem, aby děti byly určitým způsobem jinak krásné. Nehledala jsem žádnou klišé nebo povrchní krásu, spíš jsem chtěla, aby z nich něco vyzařovalo. Bylo pro mne určitým vodítkem, aby připomínaly nějakým způsobem andělské tváře.

Dost dobře si nedovedu představit, jakým způsobem jste našla tolik dvojic? Já mám ve své blízkosti snad dva páry dvojčat, ale čtrnáct bych asi těžko hledala…

Musím podotknout, že ne vždy jde o pravá dvojčata. Soubor je směska dvojčat reálných a jakoby klonů dvojčat. A je otázkou, která jsou pravá a která ne. Vždy záleží na představivosti a jakési imaginaci každého z nás. Když budu ale mluvit přímo o výběru modelů, mám velkou výhodu, že pocházím z malého města, kde se známe. Obcházela jsem školky, školy, nejenom v Kloboukách, ale také v okolních vesnicích, a také jsem spolupracovala s agenturou.

Jedna z fotografií byla Japonci vybrána na jejich oficiální plakát. Můžete o ní něco prozradit?

Byla to vůbec první fotka, kterou jsem do série vyfotila. Spousta lidí byla znepokojená tou ubrečenou holčičkou. Opravdu nešlo o žádné drastické focení. Stačilo jen, aby se maminka vzdálila o metr dál a dítě vřískalo. (Úsměv.)

Je složitá práce s dětmi?

Mě každopádně bavila. Musím říct, že všechny modelky byly nesmírně pozorné. Jakoby samy vytušily, co je mým záměrem. V devadesáti procentech spolupracovaly výborně, a kolikrát se stalo, že při focení bylo takové ticho, že by člověk slyšel spadnout i špendlík. (Úsměv.)

Kromě Japonska má Two za sebou už víc úspěchů. Je to tak?

Ano. Získala jsem cenu UniCredit Bank Young Talent Award pro nejlepšího autora ve věku do 35 let, na Mezinárodním festivalu fotografie v polské Lodži mi byla udělena Cena diváků a za týž soubor jsem byla oceněna Grand Prix BMW na festivalu Lyon Septembre de la Photographie. Byla jsem také nominovaná na cenu Akademie designu ČR za rok 2008, Czech Grand Design, kde jsem získala druhé místo. A víc nic už mě nenapadá.

Já myslím, že ten výčet je dostačující… Jak se vůbec zrodila myšlenka zachytit dvojčata?

Domnívám se, že v podvědomí je několik faktorů, které jakoby současně, ale nezávazně na sobě pracují. Dlouho mě fascinoval film Stanleyho Kubricka Shining a myslím, že se to spojilo s touhou mít sourozence, který by mi stoprocentně rozuměl. Já sestru mám, ale jsme diametrálně odlišné. Ona je pragmatik, já jsem hodně emocionální. Byla to taková moje velká touha mít spřízněné druhé já. Myslím si, že každý z nás má v sobě několik osobností a moc mě zajímalo, jak ten jiný člověk v nás vypadá. A tak se zrodil nápad s dvojčaty. Nepopírám také fascinaci duplikací. V přírodě dva stejné jevy těžko najdete. V lidském světě je to možné. Co hůře, díky současným technologiím je možné vytvořit novou identitu člověka. Je snadné změnit realitu a vytvořit fikci.

Účastnila jste se vernisáže v Japonsku?

Bohužel ne. Byl tam profesor Vladimír Birgus a fotograf Ivan Pinkava.

Původně jste chtěla studovat malbu. Když se ohlížíte zpátky, berete jako dobré rozhodnutí, že jste se vydala cestou fotografie?

Určitě. Faktem je, že jsem velice dobře zvládla talentové zkoušky. Je nepsané pravidlo, že fotografové nemusí až tak kreslit. Mým profesorům přišlo líto, abych svůj talent vyplýtvala na fotku. Ale já jsem jí během prvního půl roku tak propadla, že už nebylo cesty zpět. (Úsměv.)

Utíkáte občas k malování?

Jen když jsem nemocná a nemám co dělat. Ale to se stává málokdy. Jinak se na sto procent věnuji fotografovaní.

Často pracujete v exteriérech v okolí vašeho rodiště. Máte ještě z čeho čerpat nebo už jste na Valašsku všude byla?

(Úsměv.) On to ani tak není záměr. Prostě si vybírám místa, která mi zapadají do mých projektů. Pokud jsou to krajiny a místa, která se nachází tady, nebráním se tomu. Hodně mi ulehčuje práci, když se na to místo můžu vracet a sledovat světelnou atmosféru. Když jdu na podzim do lesa, krajina se strašně rychle mění. To mi dává velkou volnost projekt dotáhnout do konce a přiblížit se mu. Pokud odjedu fotit někam, kde to neznám, jsem nucena ten den práce dopředu naplánovat.

Máte svůj vzor?

Nemám přímo vzor, ale líbí se mi práce několika autorů jako je například Diana Arbus, Roger Ballen, Gregory Crewdson, Josef Koudelka, Lewis Caroll, Nadav Kander, Steven Klein, Nick Knight, Gottfried Helwein, Ivan Pinkava či Václav Jirásek.

Jaký je život fotografů v Čechách? Je těžký?

Složitá otázka… Já jsem měla v mnoha ohledech štěstí. Jsem vděčná, ale že se mi začíná plnit sen a to živit se volnou tvorbou. Nic však člověk nemá zadarmo. Bez pilné práce to nejde. Člověk musí práci zasvětit hodně času. Já mám to štěstí, že mě práce baví a stala se mi vášní.

Vím, že umělci neradi hovoří o svých aktuálních projektech, ale stejně se zeptám. Na čem právě pracujete?

Teď se nejvíc věnuji projektu Lacoste, do kterého jsem byla spolu s dalšími jedenácti fotografy z celého světa byla nominovaná. Za chvilku ho mám odevzdávat, takže práce vrcholí.

Pokud mám dobré informace, vaším úkolem je nafotit tři snímky s tématem legendárního trička Polo L.12.12. To mi prozraďte, jak se dá umělecky zachytit tričko?

(Úsměv.) Jakýkoliv předmět se dá zachytit mnoha způsoby. Tričko nebude hlavní myšlenkou. Pro mě byla důležitější odrazit záměr firmy nebo to, jak se firma sama prezentuje.

Máte umělecký sen?

Všechny projekty, které mám vymyšlené, jsou reálné. Jen se vždycky modlím, aby vyšlo počasí a aby ta situace se nepromarnila. Pokud mi totiž počasí nevyjde letos, musím čekat další rok. Občas je to dobré, ale někdy se také stane, že už se k tomu projektu nevrátím.