V „televizním románu“ TV Nova mu byla nabídnuta role osmnáctiletého Jakuba Černého, sympatického kluka, který nastupuje na post asistenta Tomáše Krause (Miroslav Etzler). „Opět jsem se vrátil do seriálového světa a jsem za to rád,“ říká Pavel Trojan, student Pražské konzervatoře (obor dirigování) a zároveň HAMU (skladba a hudební management/produkce).

Před tím studoval na pražském Gymnáziu Truhlářská, které bylo následně přejmenováno na Gymnázium Jiřího Gutha-Jarkovského. Všestranný Trojan byl obsazen také do komedie Dobře, pane Guthe, kterou uvádí pražské divadlo Viola.

Hrajete v divácky úspěšných seriálech. Jak obohatilo seriálové herectví váš život?
Velmi, oba režiséři – Jiří Adamec z Pojišťovny štěstí i Karel Smyczek z Dobré čtvrti - jsou velcí profesionálové. Jsou skvělí ve vztahu k hercům. Váží si jich a dokážou rozpoznat, jaká je příslušný herec osobnost, co na něj platí – jestli zvýšený hlas, nebo naopak vysvětlování.

A spolupráce s ostatními hereckými kolegy v Pojišťovně?
Asi nejvíc natáčecích dnů jsem měl s Mirkem Etzlerem, což je neuvěřitelný člověk, velká osobnost. Navíc jsme zjistili, že se oba zajímáme o vážnou hudbu. Chtěl být dirigentem, zajímal se o obor, který teď studuju… Takže si máme o čem povídat. Od první chvíle na place s ním jsem měl pocit, že to, co se má hrát, je tak vlastně i v reálu. Že si tam povídáme, a ono se to náhodou natáčí.

Čím je pro vás herectví?
Výzvou. Herectví nemám vystudované, tudíž nemám vychytané všechny ty techniky, jakými lze jednotlivé životní situace a emoce vyjádřit. Hledám je tedy uvnitř sebe a mými „profesory” jsou režiséři. Jistotu, že to, co cítíte uvnitř, je patrné i navenek, se dá získat jen praxí.

Nemůže to být v některých ohledech plus? Řada hereckých talentů tento obor nestudovala, přesto působí velmi přirozeně…
Nikol Štíbrová, která hraje v Pojišťovně Karolínu, také není vystudovaná herečka. Myslím, že je to znát na způsobu práce, na tom, jak k roli přistupuje. Je přirozená. Ale nerazím teorii, že nemít vystudovanou školu je pro herce výhoda. Vždycky totiž záleží na jedinci. Jana Preissová se mě ptala, jestli nechci herectví na konzervatoři ještě zkusit, že si myslí, že bych měl šanci. Nějakou dobu jsem o tom přemýšlel, ale pak jsem si řekl, že už bych tomu nemohl věnovat tolik času, který je na to potřeba.