Eco je dobrý obchodní artikl a vycházejí od něj v překladu i tituly, které by za jiných okolností zůstaly zdejšími vydavateli nepovšimnuty. Leč zaplaťpánbůh za to, středověkem poučený pohled z Itálie bývá občas příjemně jiný, mohlo by být i mnohem hůř.

Dokladem atraktivity slavného jména je publikace Dějiny ošklivosti navazující nad před časem vydané Dějiny krásy. Kniha se tváří jako kniha Ecova, i když je vlastně jím komentovanou antologií textů a obrazů týkajících se tématu. Proto také na obálce následuje za Ecovým jménem nenápadné „(ed.)“. Trochu matoucí může být fakt, že vybírané citáty z knih jsou tištěny ve dvou sloupcích drobným písmem a působí spíše jako poznámky. A přesto ony jsou zde tím hlavním, zatímco Ecův průvodní text je pouhým spojovacím komentářem.

Eco eklekticky probírá nejrůznější varianty ošklivosti, od středověkých bájných monster přes podoby Ďábla až k příšerám ze současných hororů. Autor je skutečně průvodcem, nesnaží se předkládat nějaká šokující odhalení ani být za každou cenu originální. Nejzajímavější je tam, kde ukazuje, jak se ten či onen jev proměňoval v čase. V tom je se svou erudicí a širokým čtenářským zázemím jedinečný. Středověk například vykazoval poměrně vstřícný přistup k obludám. Jednak i ony byly „hovádky božími“, za druhé začasto sloužily jako metafora nějakého lidského hříchu. Jakmile se obludy od těchto metaforických nazírání osvobodily, staly se teprve ošklivými samy o sobě. Co se zpodobňování Satana týče, ten nakonec získal v evoluci lidské představivosti neškodnou podobu uhlazeného gentlemana (Goethův Mefistofeles), aby pak zmizel docela, protože ďábelské vlastnosti byly s větší chutí hledány přímo u neoblíbených smrtelníků či celých ras a národů.

Bohatá obrazová výbava je vůči textu přinejmenším ekvivalentní hodnotou.

Poznámky na krabičkách od sirek je výbor ze spisovatelových fejetonů publikovaných v týdeníku L´Espresso. Autor vybral ty, u nichž předpokládá trvalejší a obecnější platnost. Častým důvodem k napsání oněch sloupků je jeho pobouření, jak sám přiznává. Snaží se však vyhýbat lamentování nad něčím, co vadí všem, spíše se věnuje nečekaným rysům reality. Jako správný sloupkař se snaží přinášet alternativní názory.

Je to z velké části čtení jen pro nejtěžší Ecovy stoupence. Sloupky se pochopitelně často vztahují k aktualitám a některé texty jsou patnáct let staré, takže souvislosti a reálie spojené s životem v Itálii mohou být pro české čtenáře poněkud hermetické. Eco je navíc fejetonistou zdatným, ale ne geniálním. Výběr je tudíž nevyrovnaný, bystré a vtipné texty se střídají s povrchnějšími. Někdy je autor ve svých závěrech trochu mimo (když viní média z toho, že exulanti jako Rushdie se nemají kde na světě schovat), někdy jeho vtip dosahuje stěží humoru studentského (text Jak říkat sprostá slova ve společnosti). Na druhou stranu je třeba ocenit autorův šarm a jemnost, s níž dovede vyjádřit někdy i značnou dávku „pobouření“. Také jeho tematické rozpětí je úctyhodné – od Protokolů sionských mudrců a vysoké politiky se otočením stránky dostáváme k plodné úvaze, proč nám v hotelových pokojích podstrkují v lahvičkách kdejaký parfémovaný sajrajt, ale nikdy nenabídnou to, co zapomětlivý cestovatel doopravdy potřebuje: kartáček na zuby na jedno použití. Kniha vychází v tradičně výtečné úpravě Pavla Růta v edici Ecových spisů.

Umberto Eco (ed.): Dějiny ošklivosti. Argo 2007. 455 s.

Umberto Eco: Poznámky na krabičkách od sirek. Argo 2008. 471 s.

Ivan Adamovič