Tyto někdejší protagonisty, herce a autory Osvobozeného divadla, od konce čtyřicátých let do konce jejich života dělil Voskovcův americký exil, ale nepřítomnost jim nahrazovala alespoň bohatá korespondence, neboť osobních setkání jim nebylo dopřáno mnoho.

Tento už druhý díl z plánovaného trojsvazkového vydání, jehož editorem je Ladislav Matějka, vydalo stejně jako předchozí nakladatelství Akropolis spolu s Nadací Jana a Medy Mládkových. Je věnován období 1963–1968, tedy době politického tání, kdy mohly být kontakty V+W intenzivnější a častější. Zároveň je to však doba, kdy se zhoršil Werichův zdravotní stav, Voskovce zase v USA vyčerpával existenční boj.

Jiří Suchý připomněl něco ze svých bohatých vzpomínek na Jana Wericha: „Když jsem chodíval k panu Werichovi, nebo když on chodil ke mně, vždycky chtěl, abych pozval nějaké mladé lidi, protože »já když se sejdu se svejma vrstevníkama, tak to je, jako když se otevře hromadnej hrob,« říkal. Jan Werich tvrdil, že minulost ho nezajímá, ale stačilo malinko nadhodit téma a už se o té minulosti rozpovídal, povídal hodinu dvě, na vyprávění byl mistr. Já jsem byl zase mistr na to nadhodit téma, to mněšlo,“ zažertoval.

Suchý se také svěřil, jak si dnes, kdy tu už Werich není, často vzpomene, na co vše se tehdy Jana Wericha zapomněl zeptat. „A najednou tady se to dovídám,“ řekl Jiří Suchý s poukazem na knihu korespondence V+W a zdůraznil i její literární kvality: „Já mám taky doma štůsek dopisů od Jiřího Voskovce a jsou překrásné, občas si je čtu vyloženě jako poezii.“

„Voskovec a Werich mají mnoho přátel v tomto státě, i když ne tolik, jako v době, kdy ještě hráli, ale zato jsou kvalitnější. Zajímají se o ně lidi, kteří myslí kulturně, cítí kulturně, a pro ty je to obrovský dar,“ zhodnotil Suchý knihu. Meda Mládková se na tiskové konferenci zmínila, že dům na Kampě, kde bydlel Jan Werich, stále ještě nemá, přestože ve výběrovém řízení na jeho pronájem zvítězila.