Jeho tvůrčí cesta od scénografa k architektovi je dokladem eruptivní síly jeho osobnosti. Ovlivněn zásadními základními pravidly, danými starým řeckým divadlem, se ve svých projektech věnuje kvalitě akustiky, vyzvedává roli stropů a osvětlení, umožňuje v řadě projektů variabilitu hledišť na cestě za moderní divadelní produkcí. Jeho návrhy vypovídají o bytostné potřebě rozpětí, uvolnění, osvobození.
„Melenovské“ kupole
Zaujme nás celá řada charakteristických stropů v jeho divadelních sálech, používajících vtipným, přitažlivým a přitom praktickým způsobem typickou „melenovskou“ kupoli, vrchlíky, jehlany nebo další odvozené tvary. Diváci usedají v jeho sálech pod nejrůznější dominanty –ať nečekané stropní světlovody či klidné světélkující nebeské báně, pod rozepjatá křídla nebo akustikou diktované odrazové plochy.
Typický rukopis
Melenou vytvořená divadelní hlediště nesou jasné znaky jeho rukopisu, ať je to volba materiálů či barevnost. Citlivě revokuje atmosféru lidového divadla, střídmost a tvarovou lapidárnost, navrhuje sály využitelné pro škálu mutací hledištního prostoru, vytváří prostory na míru velkým osobnostem českého divadla - pro Borise Hybnera nebo pro Jiřího Suchého či Jana Schmida.
Nečekaný rozměr díla
Své hlavní dílo vytvořil v období porevoluční rekultivace, kdy společnost byla otevřená k tvorbě nových divadelních prostor i k poučené renovaci stávajících divadelních sálů. Připočteme-li jeho architektonické počiny, ať realizované či jen projekty, k jeho dlouholeté špičkové scénografické praxi, vyvstává před námi nečekaný rozměr Melenova životního díla.