Projekt Literární květen, který připravují studenti Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati, je jediný svého druhu ve Zlínském kraji. Ten letošní sedmý ročník nabídnul milovníkům knihy a literárního umění spoustu příležitostí setkat se nejenom s osobnostmi, jenž vládnou perem. Do Zlína přijali pozvání také herec Jan Přeučil s Evou Hruškovou. Ráno rozptýlili děti v Baťově nemocnici, kde jim četli pohádky a stejné výsady se dočkaly i děti dětského domova ve Vizovicích.

S jakými pocity jste odcházeli z Baťovy nemocnice?

Eva Hrušková: Nám se tam moc líbilo a byli jsme rádi, že přišly i velké děti, nejenom malinké, které by se těšily na čtenou pohádku. Byla to velmi příjemně strávená hodinka.

Jan Přeučil: My poměrně často s Naším divadlem – tak se totiž naše divadlo pro děti jmenuje, jezdíme nejenom po kulturních domech a divadlech, ale dost často jsme oslovováni i takovými zařízeními, jako jsou nemocnice nebo dětské domovy. Často hrajeme i pro postižené děti. Děláme to velice rádi, protože víme, co to pro dětské osazenstvo znamená. Je to vytržení z denního stereotypu, každodenního rytmu. Divadlo se stává příjemným osvěžením, je to dotyk se známými osobnostmi. Říkám to s veškerou skromností. Touto nenásilnou formou poznají i trošku jinak krásu českého jazyka, rozšíří to jejich představivost, fantazii a já to považuji za velice důležitost činnost. S Evičkou ji děláme velmi rádi.

Literární květen je festival o literatuře, o knize. Jaký byl váš vztah ke knize v dětství?

Eva Hrušková: Já už jako malá jsem byla v knihovně pečená, vařená a to mi zůstalo dodnes. Čtu ráda a všude. Pamatuji si, že jedna z nejoblíbenějších knížek v tom věku byla O letadélku Káněti, Malý Bobeš a Karlínská č. 5. Jak říkám, čtu stále a hlavně v době, která by byla jinak ztracená. Třeba při čekání na poště ve frontě nebo ve vlaku. Prostě myslím, že čtení je nejnádhernější činnost, která se dá dělat všude a člověk si tím čas nádherně obarví a prostě ho využije.

Jan Přeučil: Já mám ke knížkám vztah od dětství, protože můj tatínek v roce 1945 vlastnil nakladatelství Pamir. A představte si, to je nesmírně zajímavé, byla to společnost Pamir Přeučil – Hrušková. To byla jeho společnice. Takže můj tatínek založil vydavatelství a od samého začátku mne ke knihám vedl. Vydával velmi zajímavé tituly, určitě za zmínku stojí fakt, že vydával noty populárních, zajímavých písniček. Jeho nakladatelství bylo nesmírně inspirativní a mne jako malého kluka už tenkrát oslovovalo. První knížka, která mi utkvěla v paměti, to byl Kája Mařík. A pak, co jsem já nesmírně miloval a to jsem jako malý hltal, byl časopis Vpřed! Byl určený pro kluky a na poslední straně jeli ilustrované Rychlé šípy.

Eva Hrušková: Já si ale myslím, že bohužel kreslené seriály děti odvádějí od četby jako takové. Například náš nejstarší syn, kterému je teď osmadvacet, začal Čtyřlístkem jako spousta dětí a donedávna jsem měla pocit, že u něj skončil (smích). Je potřeba dítě nenechat jen u Čtyřlístku, ale trošku ho přistrčit i k pořádnému tex­tu.

Pane Přeučile, Vy jste vyučoval rétoriku a komunikaci. Trend dnešní doby je takový, že děti vlivem počítačů a mobilů přicházejí o slovní zásobu. Jak to vidíte Vy?

Je to pravda, já jako herec se zaobírám jazykem. Je to jeden z našich prostředků vyjádření se. Víte, slovo má neuvěřitelnou, přímo magickou moc. A to je zbraň, kterou má každý ve svých rukách! Je neuvěřitelná. Ale umět s ní pracovat tak, abych mohl oslovit, koho chci, jak chci a jakým chci způsobem. A tam má slovo obrovskou moc. Bohužel se na to strašně zapomíná. Ve všech školách německy a anglicky mluvících se děti učí hrát divadlo, aby měly zdravě suverénní přístup k životu. Učí se nejenom krasopisu, ale také krasomluvě. Tímto se posilují jejich vyjadřovací schopnosti. A to u nás je velice zanedbáváno. Je to škoda, protože čeština je nádherný jazyk.

Hrajete loutková představení pro děti. Je dětský divák náročný?

Eva Hrušková: Tak v první řadě je námi velice oblíben, protože vám okamžitě dá najevo, jestli se mu líbíte nebo nelíbíte, jestli ho bavíte a ta odezva je okamžitá. My máme to štěstí, že naše představení se divákům líbí, takže nám přináší skutečně jen krásné pocity. Práce s dětmi – to je takový pozitivní adrenalin. Protože když je v hledišti i čtyři sta dětí, my je musíme zaujmout všechny. Samozřejmě tím vydáte určitou energii, ale ona se vám stonásobně vrátí nádherným pocitem, když víte, že jste těm čtyři sta dětem něco sdělila, že jste je zaujala. Je to nádherná spolupráce.

Jan Přeučil: Já bych jen doplnil. Hraji jak pro dospělé tak dětské publikum. To Naše divadlo pro děti se snažíme vést na vysoké úrovni. Obklopujeme se vynikajícími hudebníky, scénáristy, i výtvarníky. Děti při představení nenecháváme v úloze pasivního diváka, ale vtahujeme je do děje. Je to takzvané apelativní divadlo. Ti prckové jsou součástí představení.

Pane Přeučile, k Vašemu jménu mi patří rovnítko a za tím rovnítkem je slovo gentleman. Můžete dnešním mladým mužům dát, řekněme, desatero, bez kterého se pravý gentleman neobejde?

Joj, paní redaktorko, to je na seminární práci! Já bych ale řekl jenom asi tolik – jedno nakladatelství mě před rokem a půl přinutilo, abych vydal brožurku, která se jmenuje Kouzlo rétoriky. Tam najdete nejenom desatero jak správně mluvit, ale také jak se chovat, jak vystupovat, jaký způsobem jednat. Takže to bych vřele doporučil a každý si tam své desatero jistě najde.

Oba dva skvěle vypadáte. Kde se dobíjíte?

Jan Přeučil: Jednak náš vztah, a to bych poradil všem, tvoříme. My, snad už to můžu prozradit, když jsme se s Evičkou do sebe zakoukali, tak jsme si řekli, že oba uděláme maximum pro to, aby náš vztah neztvrdnul.

Eva Hrušková: Já bych ještě doplnila, že v našem věku už si dokážeme vztahu více vážit. Ve třiceti jsme byli určitě jiní. To bych předeslala.

Jan Přeučil: Takže to je jedna důležitá věc a ta druhá zní – musíte do sebe investovat. K našemu povolání to prostě patří, člověk se o sebe musí starat. My dvakrát do roka jezdíme do nádherných lázní Luhačovice. Vždy několik dní relaxujeme a to je takový odraz do dalších dnů.

Eva Hrušková: Také je nesmírně důležitý pozitivní vztah k práci. Když něco děláte ráda, tak vás to dobíjí a rozhodně neunavuje.

Jan Přeučil: V neposlední řadě se snažíme vnímat život jaksi plně a prožívat každou minutu. Prostě si to umět užít. To člověka velmi obohacuje. Proč se stále mračit? V tom je český národ přímo přeborník. Jsme stále zamračení, všechno je špatně! Proč? Vždyť si žijeme nádherný život. Projeli jsme řadu států, kde je to přímo na ostří, na žiletku a my si žijeme relativně dobře. Každý má šance a jak je uchopí, to už je na něm. Pokavaď mu samozřejmě slouží zdraví.