Předčasně zesnulý sochař, ačkoli podle Jindřicha Chalupeckého „největší plastik své generace“, dosud patřil mezi zapomenuté výtvarníky poválečného umění. Jelikož se nedochovala žádná písemná dokumentace, jedině díky badatelské práci historičky výtvarného umění a autorky výstavy Marie Klimešové se podařilo nalézt různě umístěná a někdy odložená díla.

Za čtyři roky výzkumu byl vytvořen vystavovaný ucelený soubor padesáti tří plastik a zcela neznámých sto patnácti pastelových obrazů. V kolekci se střídají objekty z betonu, zalité strusky, mramoru, litiny, keramiky – solené kameniny i sádry. Historička umění ve svém vědeckém zkoumání spolupracovala s fotografem Janem Šplíchalem, sochařovým přítelem, díky jehož rozsáhlému archivu mohlo začít studium Pacíkovy tvorby od konce 50. let do začátku 70. let minulého století.

Ke zjištění, že v 60. letech opustil figuraci a začal se zabývat expresivní tvorbou s dominantou pohybu „vnějšího a vnitřního prostoru“, přispívá i forma díla vymykajícího se typické produkci své doby. Autor vycházel z moderních inspirací, ale objevují se u něj také prvky symbolů a znaků, v moderně neuplatňované. Současná instalace kurátorky Marcely Štýbrové představuje i dvě realistické práce pocházející z počátku tvorby a představující realistický portrét a akt. Přestože se již odklánějí od pseudorealismu, stále kontrastují s pozdějšími exponáty.

Redukované figurální plastiky v galerii střídají v tomtéž stylu různé stylizované portrétní hlavy, jež jsou nositeli charakterů i emocí. V materiálu zalité strusky můžeme vidět plastiky Slunovrat a Sedící, monumentálně je zalitá struska vedena v exponátu Příští dobyvatel. V nadživotní velikosti figurální stylizace Podobenství jako v mnohých dalších pracích se v téměř monochromních šedích zastupuje anonymitu lidských příběhů. Stejně tak vnímáme Hlavu ženy a Hlavu muže i další portrétní plastiky zdánlivě stejné, ale lišící se svými výrazy. Ve strusce najdeme i možný sochařův autoportrét.

Tvrdším vyzněním kovu působí monumentální plastika z šedé litiny pojmenovaná Ozvěny I. Patinovaná sádra tvaruje drobnější, silně kubizující plastiku Dvě ženy, portrétní monochromní práci Olga i její určitější polychromovanou variantu. Realistické náznaky nese v barevném cementu dílo Horizonty a kolorovaný beton vydává téma s názvem „Povrch je odhalen a co dál“ a s podtitulem Jádro. Socha může být chápána jako autorovo filozofické hledání „jádra“ lidského života. Dokonalou tvarovou harmonii nabízí polychromovaný beton díla Yoné i práce označená Plastika, která imaginativně využívá žílování ušlechtilého mramoru. Důmyslný prostorový labyrint odlehčuje sílu hmoty solené kameniny v objektu Člověkem opuštěná věc, evokující vztah k věcem známýz poezie Jiřího Wolkera.

Celou výstavou prostupuje velký soubor dosud nevystavovaných pastelových obrazů, který umožňuje též více pochopit umělcovu sochařskou tvorbu. Jejich i poloautomatický způsob kresby vychází z intuice, hlubokého prožitku a především z esoterických vizí. Pastely často ponořené v tmavých valérech přecházejí do optimističtějších, někdy prozařovaných tóny žluté. Vrací se motivy vesmírných světů a celý soubor kreseb sleduje duchovní rozměr. Výstavu doplňují nadrozměrné černobílé fotografie Jana Šplíchala ze sochařova ateliéru a tři projekce videozáznamů, z nichž dvě se věnují výjimečné osobnosti Františka Pacíka. Nakladatelství Arbor vitae vydalo k výstavě „autentické a nespekulativní“ tvorby obsáhlou monografii od Marie Klimešové.

Bedřiška Brůhová