Ukazuje se, že slovo burka plní nejen evropské noviny, ale je strašákem i u nás (a to i přes to, že možná celá polovina populace neví co to je!) Každopádně názvu výstavy – BURKA MÁ I TVÁ se nezalekli jen místní kunsthistorici, ale i většina pozvaných médií včetně ČTK!

Burky symbolizují traumata i tajemství

Sochařka se ve svých pracích nezabývá však burkou jako takovou, používá ji spíše jako symbol či formu ke sdělení, že – každý máme svou neviditelnou burku. Každý před světem ale i sami sebou něco skrýváme. Její Burky odkrývají na příklad traumata, která si neseme z dětství. Tajemství, která se bojíme vyslovit. Fobie a strachy provázející nás životem. Úchylky všech možných druhů, vypěstované nechuti či závislosti až po stereotypy, kterým nemůžeme či nechceme odolat.

Motorkářka, Nevěsta i Růženka…

Na výstavě můžete vidět Burku Motorkářku i Útočnici (se samopalem polepeným flitry). Nevěstu i Růženku (reprezentující západní módní diktát – pravý opak burky). Roztleskávačku i Mlékařku ( ukazující na vypěstované nechuti k určitému druhu potraviny). Snobku i Nymfomanku, Lazebnici, Neandrtálku až po Niki (poctu slavné francouzské sochařce Niki de Saint Phale).

Nechte své burky doma a přijďte se podívat, zve sochařka.

O autorce:

Olina Francová se snaží svými díly vystihnout dvě slova: TOUHA A KOMUNIKACE.

Uměleckou intencí Oliny Francové je na jedné straně tematizování toho, co je svou podstatou rozdílné a oddělené jako například žena a muž, na druhé straně ale u ní existuje snaha, aby artefakt byl pro diváka zároveň jakousi uměleckou spojnicí, lávkou či lavičkou vyzývající k překročení nejrůznějších hranic či přímo výzvou k vykročení do jiného světa. Světa, v němž například lidská pohlaví, která jsou jinak v životě plná rozdílů i protikladů, jsou najednou spojena v jeden celek. Ostatně latinské slovo communicatio znamená jak přenos, tedy most, tak i společenství.

Ve svých dílech ožívá Olina Francová tento umělecký duch, neboť autorka užívá androgynní ikoničnost obrazového sdělení, aby symbolizovala složitější gramatiku lidských vztahů. A v tomto oboupohlavním duchu vytváří své ikonické obrazy či symbolické mapy lidské vztahovosti. Proto i tíhne k určité zjednodušující či „primitivizující“ či „domorodější“ ikoničnosti, neboť hledá co nejekonomičtější sdělný jazyk, který by srozumitelně a jednoduše vyjádřil složitost lidských vztahů.

Ačkoliv se umělkyně soustřeďuje na to, co spojuje, tedy co spoluvytváří prostor pro komunikaci nebo je přímo komunikačním prostorem, tím na druhé straně její dílo zobrazuje naopak formy ZAKLÍNĚNOSTI lidských vztahů, tedy to, jak jsme sociálně zapasováni do nejrůznějších možných i nemožných vztahů. Olina Francová tak nepřímo tematizuje zásadní problém mezí jakékoliv komunikace a její hraniční situovanost či vztahovost. Proto její mnohá díla kladou implicitně zásadní komunikační otázku: Jak si lidé vůbec rozumí a rozumí si vůbec?

Mirek Vodrážka