Se šéfem této společnosti jsme se sešli v restauraci, která má interiér vyzdobený fotografiemi Starého Mostu. Se zaujetím si je prohlížel a bylo na něm znát, jak moc ho mrzí, že vlastně nic z toho už neexistuje. Také hned zavzpomínal na místo pod Hněvínem, kde kdysi jeho rodina bydlela.

Říká se, že toho, co člověk nepozná, obvykle nelituje. Vždycky to ale pravda není. Já si staré město bohužel nepamatuji, ale čím víc si povídám se zdejšími rodáky a pamětníky, tím víc mě mrzí, že jsem tu krásu neměla možnost poznat.
"Pro mě je to krádež a bezpráví, protože jsem takhle vlastně přišel o své dětství. Dost na mě doléhá, zvlášť poslední dobou, když mi někteří kamarádi vyprávějí, že se byli podívat na místa, kde se narodili nebo kde vyrůstali. Já Starý Most už nemám, jen díru. Ale nostalgické vzpomínky z dětských let, třeba na "lidušku", ty mi naštěstí nikdo nesebere…"

Chodil jste na výtvarku?
"Jak se to vezme. (usměje se). Nejdřív do houslí. Ale to mě nebavilo a začal jsem sám od sebe chodit "za housle", do kreslení… Provalilo se to tak, že domů přišla složenka z výtvarného kroužku."

Co na to maminka?
"Dala mi pár facek, neboť ji naštvalo, že jsem jí to neřekl, protože ona sama byla velmi výtvarně nadaná. Moje maminka je šlechtična, máme rodový znak z roku 1420. Měla klášterní výchovu a tam jí to výtvarno bylo víceméně dané, takže mě v tom pak hodně podporovala. Když jsem pak získal nějaké výtvarné ocenění v rámci republiky, dostal jsem jako cenu knížku Papírové letiště. Byl v ní návod, jak dát dohromady skládačky, které tam měly být vloženy. Jenže ty asi někdo vytratil. Mě to zajímalo, tak jsem si je podle těch návodů sám vyrobil a poskládal. Nejdřív jsem vyřezával ze dřeva, pak i z plechu a z dalších materiálů. Potom mi jeden spolužák řekl, proč se s tím tak plácám, když v každé hračkárně to prodávají za pár korun, rovnou ke slepení… Tak jsem si koupil první skladací vrtulníček a byl jsem šťastný jako blecha."

Vy jste pak ale vystudoval rytectví skla. To je také váš velký koníček a stal se v něm velmi úspěšným.
"Je to takový vyšší obor výtvarného umění. Když jsem pracoval ve sklárně, opět se projevil můj maximalismus. Byl jsem pak nominován do dvoučlenného týmu, který jezdil po celém světě a předváděl broušení a rytí skla. Chtěl jsem vyjít vstříc lidem, ale ne vždy to bylo snadné. Často si něco vymysleli a bez předlohy to bylo těžké. Ale musíte si umět poradit. Jeden mi třeba řekl, že byl kdysi v Čechách a moc se mu líbil Pražský hrad, takže by si ho přál vyrýt na sklenici."

To jste ryl po paměti?
"Ale kdepak. (směje se) Vytáhl jsem tehdy zelenou stovku a už to jelo!"

Vím, že hodně vzpomínáte na Japonsko, které jste procestoval úplně celé. Co vás tam tak zaujalo?
"Je to fascinující prostředí, ale žít bych tam nechtěl. Mají velmi zvláštně nastavenou hierarchii morálních hodnot. Jsou místa - zejména na Jihu - kde má žena daleko menší hodnotu než pes a to je strašné. Také se vás stydí pozvat domů, protože mají příšerně malé byty. Hodně na mě zapůsobila Hirošima. Genius loci tam funguje dodnes, navštívil jsem muzeum a bylo to až moc realistické. Nechalo to ve vás dojem, jako byste ty hrůzy prožila. Byly tam zinscenovány následky jaderného záření na lidské tělo, byl demonstrován i rozpad buněk, degenerace orgánů i celého těla. Zanechalo to ve mě velkou bolest a vzal jsem tam i dceru, aby na vlastní oči viděla, co dokáže válka a lidské zlo - nejen číst o tom v knížkách, protože "prožít" si to je něco jiného. Jakmile z toho muzea vyšla, tak asi deset minut vůbec nemohla mluvit. Když jim pak ve škole učitelka zaujatě vykládala o tom, jací byli Japonci za války špatní, doslova vyletěla a před třídou své vlastní zážitky z Hirošimy odvyprávěla. Hodně ji zasáhl známý příběh dívky Sadako Sasaki, která zemřela na leukémii z ozáření a stala se symbolem důsledku použití jaderných zbraní. S kamarádkami složily a poslaly do Hirošimy papírové origami - jeřáby, kteří jsou mementem její smrti."

Kdy jste se od skla vrátil znovu k modelařině?
"Když jsem přišel z vojny, koupil jsem si znovu modýlek a dal se do klubu. Já nejsem povrchní člověk, a když už něco dělám - cokoli - tak to musí být nadoraz. Účastnil jsem se různých soutěží. Tam se to hodnotí tak, že se srovnává věrohodnost vytvořeného modelu se skutečností. Čím je přesnější, tím více bodů dostáváte. Protože se mi povedlo Mistrovství republiky vyhrát, tuším asi sedmnáctkárat, povýšil jsem a začal jsem jezdit i do zahraniční. Dost se ode mě chtěli lidé učit, protože jsem používal neznámé technologie"

Ty jste si sám vymyslel?
"Kdepak. Bylo to hlavně tím, že u nás toho v této oblasti nebylo moc k sehnání a tak jsem musel improvizovat. Trošku intuice, něco kreativity, hodně náhoda. Přicházel jsem na různé finty, o kterých se těm na Západě ani nezdálo. Díky tomu, že jsou u nás (a vždycky byli) hodně zruční a vynalézaví lidé, české modelářství patří právem ke světové špičce. Dodnes se ke mě chodí modeláři radit a čerpají z mých nápadů.
Když jsme si založili firmu, měl jsem oproti mým společníkům (ekonom, fotograf, technik a lidé, kteří dokázali zajistit zázemí) tu výhodu, že jsem zvládal řeči a díky světovým úspěchům v modelařině a ve sklářství jsem měl jsem dobré kontakty."

Co musí umět dobrý modelář?
"Není to jen o zručnosti, jak by se mohlo na první pohled zdát. Člověk musí mít výborné technické a historické znalosti, znát barvy, rozumnět chemii a nakonec tomu všemu musí umět vdechnout ducha. To se povede jen tomu, kdo je výtvarně nadaný a má estetické cítění. Když se model "jenom" nabarví, tak je to hračka. Ale vy tomu dodáte "plusové" body "naprostými" maličkostmi - zaschlé bláto, nějaké malé oprýsknutí, … To je taková realita."

Je zvláštní, že nemáte problém s radami a pomocí ostatním - což v tržním hospodaření není moc obvyklé, prozrazovat své know-how…
"Znáte to přirovnání o sousedově koze? Tak to platí i v tomto oboru. Takoví raketoví modeláři, kteří něco vymyslí, sjezdí s tím kus světa a vyhrávají ceny, tak ti vám svůj fígl neprozradí ani za nic a ještě vás nechají trápit se s tím, když vám něco nejde. Vědomosti předá tak akorát otec synovi, ale dál se o technickou informaci nepodělí. A v tom je ten rozdíl mezi nimi a námi, v plastikové modelařině. Já se chci o své zkušenosti podělit, ale chci na tom pochopitelně i participovat. Ukážu mladému kolegovi jak co dělat, protože pak on ví, že mě se daří, nevymýšlím si nesmysly a on klidně může být dobrý jako já - ale musí se snažit. Musí být nejlepší. Spolu s námi v Mostě třeba existuje ještě jedna firma, kterou jsme shodou okolností také zakládali, ale rozešli jsme se s nimi kvůli tomu, že my jsem chtěli, aby bylo všechno bezchybné, dokonalé a oni malé vady přehlíželi a říkali, že takhle to stačí, a že je to dobré. To já nesnáším. Moc dobře vím, že jakmile se v tomhle oboru na chvilku zastavíte, tak vás ten svět převálcuje.
Stále se vyvíjejí nové technologie a poznatky ve všem, výjimkou není ani těmto obor a já se musím hodně snažit, abych zůstal ve hře. A je jen otázkou času, kdy někoho napadne zainvestovat a udělat něco trochu jinak. Ale když za mnou chodí dvacetiletí nadšenci, tak to mám radost."

Ale tak by to mělo být ne? Že své zkušenosti bude někdo úspěšný mladé generaci předávat. Zázrakem je spíš to, když mají o něco takového ještě zájem.
"V době počítačů skutečně není modelářství jako takové dost na výsluní. Potřebujete získat děti. Když už v kině vidí nějaký film nebo si něco "nedejbože" něco přečtou. Velké výstavy, které pořádáme v Nových Butovicích v Praze jsou hodně úspěšné. Mě baví jezdit po výstavách, kde se scházíme a povídáme si o tom. Z mé strany (jako firmy) jde navíc i o reklamní kampaň, protože naše výrobky se tak dostanou mezi lidi. Čeští modeláři vždycky sní o tom, že se dostanou do "velkého světa".

Kde je ten velký svět modelařiny, to mi tedy povězte, když se tomuto oboru daří tak dobře u nás?
"Přesně na tohle jsem se jich proto zeptal také. Udělal jsem si takovou analýzu a byl jsem dost překvapený tím, že jen výrobců v tomto oboru jsem u nás zaznamenal přes dvě stovky! My se snažíme přiblížit nějakému "velkému" světu jen proto, že jsme malá země, a přitom tu vlastní velikost svého světa nevidíme. Velká modelařina se děje tady, v Čechách. Proto je daleko lepší zvát cizince k nám. Už jenom proto, že vždy, když jsme někam do ciziny jeli, vytřeli jsme jim zrak a vrátili jsme se se všemi medailemi, které jsme tam mohli posbírat."

Jak se stane firma z Obrnic nejúspěšnější na světě?
"Nabízíme nejen model k sestavení se všemi náležitostmi, ale také vyrábíme komponenty, tzv. aftermarkets, které modelářům ulehčují práci nebo je jiní ke svým modelům nedodávají. Koupíte si třeba japonský model letadélka, u něhož ani za nic nelze štětcem rovně orámovat sklo pilotní kabiny. A pouze u nás seženete fólii, rámeček, který na to sklo nasadíte, v klidu přestříkáte barvou a odstraníte. Pak to máte krásně rovné. Nebo plíšky, které nikdo neumí nabarvit ani opatřit lepidlem, ty my dáváme do stavebnice standardně. A tím pádem ji povyšujeme na jinou úroveň. Jsou to takové naše vychytávky, které nemají ani věhlasné japonské firmy a modeláře těší. A díky nim umíme něco, co nedělá nikdo na světě. A ještě nás to k tomu všemu také živí."

Co vás na modelařině tak baví?
"Když jsem šel do sklárny, měl jsem koníčka modelařinu a malování. Opravdu obrovské dilema pro mě bylo rozhodnout se, jestli zůstat sklářem nebo se stát profi modelářem. Kdo něco podobného nezažil, ten to nepochopí. Můžete odejít z práce pokud vám to nejde, štvou vás lidi, finančně vám to tam nevyhovuje. To já neměl. Když jsem šli dělat "na své", tak jsem měl pochopitelně třetinový plat, ale s tím jsem počítal.
Mrzelo mě ale, když jsem se byl nedávno podívat v Crystalexu v Novém Boru a viděl jsem, jak jsou rytci skla "nevyužití", protože se tam nic neděje. Z mých známých jsem tam potkal jen dva. Na sklo se skoro neryje, spíš se lepí obtisky nebo nakládá zboží do pece. Je to dost smutné."

Na čem nyní děláte?
"Na jednom britském letadle, které má velmi zajímavý příběh. Během druhé světové války bylo zapotřebí dovézt do jedné oblasti potraviny a nápoje. Jenomže klasické, dopravní letadlo v té destinaci přistát nemohlo. Takže vzali stíhačky a místo bomb naložili sudy s pivem. Geniální myšlenka, které jsme se chytli. Necháme vyrobit k modelu těch stíhaček pivní sklenice s patřičným označením oné značky piva a budeme je dávat do té stavebnice jako bonus. Člověk v tomto oboru musí pořád něco nového vymýšlet. A ještě se mi podařilo domluvit v Anglii, kde tahle letadla restaurují, že nám opět nařežou "kousek" křídla."

Opět?
"Ano, ale to první bylo u nás a měli jsme s tím velký úspěch. Když za války odstřelovali místní chemičku, tak tady létala německá letadla a sestřelovala bombardéry. Jelikož máme kontakty na lidi, kteří se zabývají historií, tak "vyhrabali" stejné letadlo jako je náš model. Z jednoho křídla jsme nařezali framgmenty, opatřili je certifikáty, že patří přesně k tomu danému modelu a očíslovali jsme krabičky. Byl z toho naprostý bestseller."

Tohle musí být pro modeláře - sběratele skutečně parádní zážitek.
"A teď si ještě vezměte, že to bylo číslo modelu s označením 190, takže z té dvouset kusové série pro ně bylo najednou to číslo 190 doslova magické! Nakonec jsme ho také vydražili na čtyři sta dolarů."

Nemáte občas pocit, že když se vám koníček stal zaměstnáním, tak jste o něj vlastně svým způsobem vlastně přišel?
"S tím souhlasím. Když je firma malá, funguje to tak, že si udělám radost, protože tvořím něco, co se mi líbí. Pak to třeba prodám a vrátí se mi ta časová a finanční investice do té mojí "zábavy". Potud to funguje. Když ale mám ve firmě skoro sto zaměstnanců, už je můj závazek vůči nim silnější než to, že já se chci bavit. Ale o to víc, aby se z toho nestala "jen" práce se musím snažit vymýšlet pořád něco nového. Ale stejně dnes nejsem schopen říct kdy si dělám radost a kdy je to komerce. Musím hlídat lidi, aby se drželi v intenzích mé myšlenky. Ale také hodně poslouchám to, co jinde lidé chtějí - a pak to rozebírám s kolegy."

Obdivuji modeláře, zejména pro tu trpělivost. Mě vždycky fascinovala nejen rálnost modelu samotného, ale i to zpracování jeho okolí, které dá určitě také velkou práci.
"To máte na mysli dioramu - což je zasazení modelu do nějakého kousku prostředí, které si vytvoříte podle toho, co vás napadne a co se vám líbí. Obvykle bývá dost hračkovité, spíš nemodelové. Proto si s ním modeláři sami tak rádi hrají, tu a tam přidají nějaké chmýří, větvičku. Mě třeba napadlo, že jsem nikde neviděl něco tak titěrného jako broučka nebo žabku - ovšem v měřítku asi dvou milimetrovém. Když máte dokonale vyleptanou takovou ropušku, to je něco úžasného. Někdo si udělá kus rybníka, nějakou zátoku, dá tam kousek rákosí a do té vody "posadí" žábu. Hned to žije. Mělo to velký úspěch, takže jsme vymysleli jako zpestření i květiny na palouk, kraby do moře…  Jsou to takové momentální, kreativní nápady, múza mě líbá nejčastěji ráno."

Jak vás tak poslouchám, řekla bych, že modelařina je značně Panovská záležitost. Také vám asi nedovolí dospět, protože ten malý kluk - hračička, ve vás přece být musí pořád.
"Nechci, aby to znělo nějak nadneseně, ale znám málo mých vrstevníků, kteří se seberealizují, něco se snaží vymyslet a jsou tak kreativní jako já. Když někde něco se zaujetím předvádím a vysvětluji, přijde ke mě člověk a řekne: Hele to už není pro mě, pro moje ruce… Tak mu neveřícně řeknu: Ale vždyť my jsme s tím tady spolu začínali a ty mi dneska řekneš tohle?
Oni vnímají svůj věk jinak než já. Mají rádi své pohodlí a jistoty, které si sami nastavili. Ráno píchačky, pak nakoupit, do hospody a večer u televize. To je šílená sebedestrukce. Člověk má život žít a ne v něm jen nějak vegetovat.
Když se sejdu se svými spolužáky, mám spíš dojem, že jsem omylem vešel do gerontologického ústavu, protože probírají hlavně co koho víc bolí. Už jsem jim řekl, ať změní téma, protože jinak jdu pryč a budu dělat něco smysluplnějšího než se bavit o stáří a o nemocech. Sice mi za pár měsíců bude šedesát, ale představu o životě mám jinou. Co z toho života budete mít, když se alespoň nedokážete zasmát? Taky bych musel šílet z práce, z povinností, ale to k životu přece patří."

Vždycky je na co se těšit, když chcete a snažíte se o to. Notorický pesimista si život nikdy neužije, když nadává na všechno a na všechny.
"Ano. Buď v sobě máte náboj, něco (cokoli) vás baví a jedete díky tomu na stodvacet procent nebo si věčně stěžujete a rezignujete. Je to v těch lidech. Já, kdybych jenom seděl a nic nedělal, tak bych umřel. Ti, kteří mají v sobě nastavený ten pohodlný model, kdy jenom odpracují a pak už mají své volno na nicnedělání, podle mého stejně jenom závidějí těm, kteří tohle v sobě nemají. Těm, kteří dokážou vytvořit jakoukoli hodnotu. Neúspěšný člověk pro sebe nikdy nic nedělá."

Autorka: Renáta Mužíková