Naše planeta vznikla před miliardami let ve velmi horké mlhovině poblíž mladého Slunce. Pokud prachové částice, z nichž byla naše planeta stvořena obsahovaly nějakou vodu nebo jiné těkavé látky, musely se při jejím vzniku odpařit. Novorozená Země musela být suchá jako poušť.

Pouze za polárními kruhy byla teplota dostatečně nízká, aby zde vodní pára vytvořila ledové částice. Podobným procesem byla voda stvořena i na ostatních zárodcích současných planet, měsíců a asteroidů naší Sluneční soustavy, které se v té samé době konstituovaly ve větších vzdálenostech od Slunce.

Jenže, jak se z trochy jinovatky staly pozemské oceány? Astronomové a planetologové dlouho nemohli této záhadě přijít na kloub.

Přestože Měsíc má svou atmosféru, ta se skládá převážně z vodíku, neonu a argonu. Není to ten druh plynné směsi, která by mohla udržet naživu savce závislé na dýchání kyslíku jako jsou lidé.
Čínské vozítko našlo na odvrácené straně Měsíce záhadnou kostku

Většina planetárních teorií předpokládá, že voda se na povrchu Země objevila až po nějaké době a přinesly ji k nám asteroidy nebo komety. Víme, že naše planeta ve svém raném věku, před čtyřmi až 3,8 miliardami let, zažila skutečné bombardování. Tyto teorie mají jediný problém: izotopové složení molekul pozemské vody, tedy poměr deuteria, těžšího izotopu vodíku, k samotnému vodíku.

Molekuly vody nalezené v meteoritech nebo detekované v kometách totiž ne zcela dokonale odpovídají složení pozemské vody. Naše voda je o něco izotopově lehčí, tím máme na mysli, že naše molekuly vody mají v poměru menší obsah deuteria, těžkého vodíku, než má voda z asteroidů nebo komet.

V nejnovějším Nature Astronomy vědci naznačili, že tato nerovnováha je v pořádku, pokud za jeden ze zdrojů pozemské vody – tedy s lehčím izotopem vodíku – označíme Slunce. Ano, naši termojadernými fúzemi pulsující hvězdu. Jak je to možné?

Naše Slunce vyvrhne každý den biliony tun hmoty, v drtivé většině se jedná o vodíkové ionty.

Tento vodíkový vítr se pak žene Sluneční soustavu. Když vodíkové ionty narazí na asteroidy nebo částice kosmického prachu, spojí se s kyslíkem přítomným v jejich minerálech a na jejich povrchu pak vzniknou molekuly H2O, vody.

Umělecká představa vesmírné sondy přibližující se k asteroidu
NASA vypustila důležitou sondu. Má odklonit asteroid velký jako fotbalové hřiště

Prezentovaná hypotéza tedy předpokládá, že v počátcích naší Sluneční soustavy tento vodíkový vítr pokryl mikrovrstvou vody všechny ještě neusazené částice prachu v prapůvodní a zárodečné sluneční mlhovině, stejně jako povrchy již shlukujících se meteroidů a asteroidů. A ty pak při velkém bombardování odevzdaly po dopadu svoji „sluneční vodu“ Zemi.

Tato nová teorie je založena na pečlivé analýze jednotlivých atomů malých fragmentů asteroidu Itokawa. Vědci vypočítali, že vrchní vrstva prachu Itokawa o tloušťce 50 nanometrů obsahuje překvapivě velké množství molekul vody, přibližně 20 litrů na metr krychlový prachu. Stejný proces „kosmické hydratace“, který produkoval vodu na Itokawě, pravděpodobně probíhal a probíhá i na dalších tělesech Sluneční soustavy, dnes zbavených atmosféry, a vystavených tak vodíkovému větru v plné síle.

Což je důležitá informace pro naše meziplanetární lety. Znamenalo by to totiž, že například lunární regolit – což je prach pokrývající planety, v tomto případě Měsíc - může mít v sobě skryté zásoby vody. V prvním kroku pro astronauty. V tom dalším už třeba pro kolonizátory, budoucí Měsíčňany.