Asi 20 tisíc britských vojáků bylo svědkem stovek testů jaderných zbraní, z nichž asi nejznámější byla operace Grapple Y z roku 1958, při níž britská armáda nechala na Vánočním ostrově v Tichomoří zkušebně vybuchnout jadernou bombu. Ta byla přitom víc než stokrát silnější než pumy svržené na Hirošimu a Nagasaki. Z jaderných zkoušek si řada z nich odnesla četné zdravotní problémy, z nichž některé se přenesly i na jejich potomky.

Britská labouristická strana nyní slibuje těmto lidem odškodnění. Současnosti se dožilo zhruba 1500 členů tehdejšího britského jaderného personálu. Každý z nich by měl podle plánu labouristů dostat paušální odškodnění ve výši 50 tisíc britských liber (přibližně 1,4 milionu korun), což v celkovém úhrnu představuje částku kolem 75 milionů liber. Informuje o tom britský server Forces.net.

Jaderné pokusy spustila jako první armáda Spojených států v roce 1946 na atolu Bikini pod krycím názvem Operace Crossroads
Tajemný incident Vela: před 40 lety došlo k neznámému jadernému výbuchu

Celá operace Grapple (Lodní hák) sestávala ze čtyř sérií pokusných explozí britských atomových a vodíkových bomb, které byly provedeny v letech 1957 a 1958 na ostrovech Malden a Kiritimati (Vánoční ostrov) v Tichém oceánu. Celkem šlo o devět jaderných výbuchů, které z Británie udělaly třetího uznávaného vlastníka termonukleárních zbraní. Británie po jejich provedení obnovila v roce 1958 se Spojenými státy dohodu o vzájemné obraně. Právě předchozí konec této dohody byl hlavním spouštěčem testů.

Začalo to špiony

Británie během druhé světové války rozvíjela vlastní projekt jaderných zbraní, kódově označený jako Tube Alloys, který byl v srpnu roku 1943 sloučen s americkým projektem Manhattan. Na americkém jaderném programu Manhattan pak začala pracovat řada britských vědců. Tamní vláda věřila tomu, že Spojené státy s ní budou nadále sdílet poznatky o jaderné technologii, kterou považovala za společný objev.

Dne 16. listopadu 1945 podepsali americký prezident Harry Truman a britský premiér Clement Attlee dohodu o "plné a účinné spolupráci v oblasti atomových zbraní", ovšem pouze v oblasti základního vědeckého výzkumu. Technickou spolupráci ukončil americký zákon o atomové energii z roku 1946. A do dalšího vývoje situace vstoupily tajné služby.

Britský fyzik Alan Nunn May, který se během druhé světové války podílel na projektu Tube Alloys a pracoval na vývoji reaktoru na těžkou vodu, byl od roku 1930 členem komunistické strany a ještě za války se stal sovětským špionem. Pro spolupráci se sovětským blokem ho získal poručík Angelov ze sovětské vojenské rozvědky GRU. Nunn May během své krátké "vyzvědačské kariéry" předal Rusům mimo jiné vzorky izotopů uranu 233 a 235, potřebných pro výrobu atomové bomby. 

První sovětská atomová bomba RDS-1
Před 70 lety odpálili Sověti první atomovku. Kvůli testu obětovali stovky zvířat

Jeho zrada vyšla najevo, když v roce 1945 zběhl do Kanady šifrant GRU Igor Gouzenko. Ten předal Kanaďanům kopie dokumentů, které Nunn May GRU obstaral, a britský fyzik byl v březnu 1946 zatčen. Ke všemu se doznal a dostal deset let vězení, propuštěn byl po šesti a půl letech koncem roku 1952 (zemřel roku 2003). Podle vlastního vyjádření nevnímal svou činnost jako špionáž, ale bral ji coby snahu přispět k rozvoji mírového využití jaderné energie. Poslanci amerického Kongresu to ale viděli jinak a Mayův případ je přiměl k tomu, aby odhlasovali trest smrti za sdílení utajovaných údajů se zahraničními národy.

Británie se opakovaně snažila dobré vztahy a vzájemnou spolupráci v oblasti jaderného výzkumu se Spojenými státy obnovit, ale její úsilí kazily v následujícím desetiletí další a další vyzvědačské aféry: v roce 1950 byl v Británii dopaden a odsouzen Klaus Fuchs, německý vědec, který spolupracoval od roku 1941 se sovětskou tajnou službou NKVD a Sovětům prozradil mimo jiné výhody použití plutonia oproti uranu 235 nebo systém detonátorů.

O rok později zběhli do Sovětského svazu z Británie další dva špioni Guy Burgess a Donald Maclean. Britové se proto začali oprávněně obávat, že už se Spojenými státy důvěrné vztahy nenavážou a že jejich země ztratí svůj velmocenský status.

Cesta za vlastní bombou

Za této situace tedy britská vláda nasměrovala úsilí svých vědců opět k vývoji vlastní atomové bomby. Svou první jadernou zbraň úspěšně vyzkoušela v říjnu 1952 v rámci operace Hurikán. Šlo o mimořádný vědecký i technologický úspěch, ale nedalo se přehlédnout několikaleté zpoždění, které Británie nabrala oproti Spojeným státům.

V červenci 1954 rozhodl britský kabinet také o vývoji vodíkové pumy, kterou britská armáda začala testovat o dva roky později, v květnu a v červnu 1956. První pumu, tzv. Grapple 1, svrhl bombardér Vickers Valiant pilotovaný Kennethem Hubbardem. Výbuch odpovídal podle odhadů ekvivalentu 300 kilotun TNT, což zdaleka nedosahovalo síly, kterou měla bomba podle původních plánů mít. Následoval druhý zkušební výbuch Grapple 2, který už měl sílu 720 až 800 kilotun TNT. Třetí test ale skončil opět zklamáním, když výbuch dosáhl síly odpovídající ekvivalentu 300 kilotun TNT.

Ilustrační foto.
Ve stínu Černobylu. Jaderné havárie zabíjely i v Československu

Byla potřeba další série testů. První z nich se uskutečnil v listopadu 1957 pod názvem Grapple X. Jeho síla 1,8 megatuny TNT předčila očekávání, ale většina energie pocházela spíš z jaderného štěpení než z jaderné fúze.

Proto přišla třetí série s jedinou jadernou zkouškou, která vstoupila do historie pod jménem Grapple Y. Tato zkouška se odehrála v dubnu 1958 a síla jaderného výbuchu, odpovídající ekvivalentu asi tří megatun TNT, udělala z operace Grapple Y test vůbec největší britskou jadernou zbraň, jaká kdy byla vyzkoušena.

Následovaly ještě čtyři jaderné zkoušky v podobě série Grapple Z, jež proběhla v srpnu a v září 1958, další však zastavilo moratorium na jaderné testy, které vstoupilo v platnost v říjnu 1958. Později už Británie nikdy zkoušky jaderných zbraní neobnovila.

Británie má "obrovský dluh"

Dohled nad jadernými zkouškami vykonávala britská armáda, jejíž příslušníci i jejich potomstvo to v řadě případů odnesli doživotními zdravotními následky. Toho se chopila v současnosti opoziční labouristická strana, jejíž stínová ministryně Emily Thornberryová na stranické konferenci v Brightonu uvedla, že její země má vůči těmto veteránům obrovský dluh.

Test jaderné bomby Baker, ke kterému došlo na atolu Bikini v roce 1946.
Silnější než v Černobylu. Nad Marshallovými ostrovy stále leží stín minulosti

"Muži, kteří v 50. letech minulého století dohlíželi na britské jaderné zkoušky, byli vystaveni strašlivému záření, které poškodilo nejen jejich vlastní zdraví, ale co je ještě bolestnější, i zdraví jejich dětí a vnoučat," prohlásila Thornberryová. "Každému dosud žijícímu veteránovi jaderných testů poskytneme paušální částku 50 tisíc britských liber, abychom jemu i jeho rodině pomohli vyrovnat se se svými zdravotními problémy a poskytli jim jistotu a pohodlí, které si ve stáří zaslouží."