Pradávný tvor, jehož ostatky se skrývaly v mořských sedimentech peruánského pobřeží, žil před přibližně 42,6 miliony lety. Tvar jeho kopytnatých končetin podle vědců dokazuje, že byl schopný unést váhu svého čtyři metry dlouhého těla a bez problémů kráčet po souši. Další anatomické rysy včetně mohutného ocasu ale naznačují, že šlo zároveň o výtečného plavce.

„Velryby jsou krásným příkladem evoluce,“ říká odborník na kytovce z Muzea přírodní historie v Londýně Travis Park. „Vyvinuli se z malých kopytnatých savců až do podoby, jakou mají například dnešní plejtváci obrovští. Je fascinující sledovat způsob, jakým dobyli oceány.“

Konec ocasu chybí

Již v minulosti se odborníkům podařilo najít ostatky starších a menších čtyřnohých předchůdců dnešních kytovců, ale čerstvý objev znamená vyplnění mezery ve znalostech procesu, kterým se tito tvorové vyvíjeli a postupně rozšířili do světových vod.

„Další objevy z této doby byly spíše útržkovité, šlo o neúplné jedince,“ vysvětluje šéf výzkumného týmu Olivier Lambert z belgického královského institutu přírodních věd. „Neměli jsme jednoznačné důkazy o jejich schopnosti plavat a chodit.“

Peruánská zkamenělina podle Parka dokazuje, že první velryby dokázaly plavat i několik dní, možná i týdnů. Zároveň si ale zachovaly schopnost chůze. „I když mohly bez problému plavat ve vodě, stále jim zůstala kopyta. Při pohybu po souši tak byli daleko obratnější, než například dnešní tuleni,“ vysvětluje vědec, který k Lambertovu týmu nepatřil a na výzkumu se nepodílel.

Ostré zuby a dlouhá tlama zase naznačují, že se s největší pravděpodobností jednalo o dravce. Jejich potravou mohly být ryby či korýši. Drobnou „pihou a kráse“ jedinečného nálezu je však chybějící část ocasu. Výzkumníci proto nemohou s jistotou říci, zda byl zakončen velkou ploutví, která některým moderním velrybám umožňuje dosahovat rychlosti až 50 kilometrů za hodinu.

Putující velryba

Pro vědce je významné i místo, kde se fosilii podařilo objevit. Starší předkové kytovců z doby před 53 miliony lety byli totiž objeveni pouze v Indii a sousedním Pákistánu. Až doposud se tak vědci dohadovali o tom, kdy se tito tvorové poprvé dostali na území dnešní Ameriky.

Objev z Peru napovídá, že první velryby mohly za pomoci západního proudění překonat jižní část Atlantického oceánu. Podle odborníků jim k tomu výrazně dopomohl i fakt, že před desítkami milionů let byla vzdálenost mezi oběma pevninami zhruba poloviční, než je tomu dnes.

Mezinárodní tým objevil zkamenělinu již v roce 2011, o svém bádání však informoval až nyní ve studii zveřejněné v magazínu Current Biology. Živočich dostal latinský název peregocetus pacificus, což podle deníku The Guardian v překladu znamená „putující velryba, která dosáhla Pacifiku“.

Lambert připomíná, že pro první velryby byl pobyt na souši klíčový. Zvířata se zde pářila a přiváděla na svět mláďata. První plně vodní velryby se na Zemi objevily teprve v období před 41 a 35 miliony let a zaplnily tak ekologickou mezeru, kterou po sobě zanechali poslední mořští plazi, kteří vyhynuli před 66 miliony let.