Rostoucí počet studií naznačuje, že řadu potíží spojených s nemocí covid-19, včetně dlouhodobého onemocnění řady orgánů, lze vysvětlit tím, že se imunitní systém organismu obrátil omylem proti tělu - takže jde o autoimunitní problém.

"Všechny důkazy tomu zatím nasvědčují," prohlásil pro odborný titul Nature Aaron Ring, imunolog americké lékařské fakulty Yaleovy univerzity v New Haven v Connecticutu.

Již na začátku pandemie se vědcům zdálo, že organismus některých lidí reaguje na infekci covid-19 až příliš aktivně. Tento jev připomínal ze všeho nejvíce "cytokinovou bouři". Ta nastává, když produkce signálních proteinů (cytokinů), vytvářených buňkami imunitního systému jako obrana proti patogenům, vzroste na nebezpečnou úroveň, a proteiny pak začnou poškozovat vlastní buňky těla. 

Klinické studie podle Nature ukázaly, že některé z léků tlumících obecně imunitní aktivitu snižují, jsou-li podány ve správný čas, úmrtnost kriticky nemocných lidí.  

Nebezpečné autoprotilátky

Vědci studující nemoc covid-19 však stále častěji zdůrazňují funkci škodících a nebezpečných typů autoprotilátek (imunoglobulinů) v organismu, jež napadají buď prvky imunitní obrany těla, nebo specifické bílkoviny životně důležitých orgánů, jako je srdce.

"Na rozdíl od cytokinových bouří, které obvykle způsobují dočasné problémy krátkodobého rázu, může vést působení těchto autoprotilátek k cílenému a dlouhodobějšímu poškození organismu," uvedla Ringova kolegyně z Yaleovy univerzity, imunoložka Akiko Iwasakiová.

Imunoglobuliny si samozřejmě vytvářejí ve svém těle i zdraví lidé, ale obecně ne ve velkém množství a většinou takového typu, že jejich molekuly nepoškozují organismus ani nenapadají imunitní systém. Vědci však mají důkazy, že škodící autoprotilátky hrají svou roli také v mnoha infekčních onemocněních.

Existuje několik teorií, jak může z covid-19 a jiných druhů nákaz vzniknout autoimunitní onemocnění. Někteří lidé mohou mít k produkci autoprotilátek, schopných vyvolat během infekce katastrofu, vrozené dispozice. Produkci autoprotilátek mohou také spustit samy infekce. Pokud vědci dokážou tento mechanismus správně rozluštit, mohli by přijít na léčbu, která by zabraňovala jak dlouhodobým následkům covidu, tak třeba i dalších nemocí způsobených viry.

Výzkum roli autoprotilátek potvrzuje

Podle závěrů studie skupiny vědců kolem Jean-Laurenta Casanovy z Rockefellerovy univerzity v New Yorku, zveřejněných koncem loňského září, mělo více než 10 procent z 987 sledovaných jedinců s těžkým průběhem nemoci covid-19 protilátky, které napadaly a blokovaly působení interferonů typu I, tedy glykoproteinů produkovaných zejména buňkami imunitního systému, jež za normálních okolností posilují imunitní reakci proti cizím patogenům.

Podle vědců šlo o pozoruhodný podíl, protože složení protilátek se u lidí obvykle velmi liší a konkrétně tyto protilátky nevykazoval nikdo z kontrolní skupiny u této studie. 

Autoprotilátky se také objevily častěji u mužů než u žen, což může být jeden z důvodů, proč se zdá, že covid-19 zasahuje muže více. "První indicie, které naznačovaly, že autoprotilátky proti interferonům mohou u lidí zvyšovat riziko infekčních onemocnění, byly zveřejněny v roce 1984. Od té doby důkazů přibývalo," uvedl Casanova.

Covid k tomuto faktu přitáhl pozornost ještě větší. "Lidé teď chápou, v čem je problém, a najednou jim dojde, že to, na čem má laboratoř pracuje už 25 let, má ve skutečnosti docela smysl," glosoval to vědec.

Casanova nyní zkoumá vzorek 40 tisíc lidí, aby zjistil, kolik z nich má již existující autoprotilátky, a určil, zda se jejich výskyt u osob různého věku, původu a pohlaví shoduje s výskytem závažného průběhu nemoci covid-19.

Závěry Casanovova týmu potvrzují i další výzkumníci. Ring s Iwasakiovou a dalšími vědci vedli studii založenou na 194 pacientech a pracovnících nemocnic s různě závažným onemocněním covid-19 a zaměřovali se na širokou škálu autoprotilátek, kterou u nich nalezli. Jejich studie, jež byla poprvé zveřejněna na internetu loni v prosinci a zatím neprošla odbornou recenzí, zjistila, že u infikovaných lidí je podíl autoprotilátek útočících na imunitní systém v poměru k běžné populaci vyšší než u neinfikovaných.

Jdou i proti tkáním

Vědci zjistili jednak přítomnost autoprotilátek napadajících interferony, jednak útočících na B buňky. Ty jsou součástí slinivky břišní a pomáhají snižovat hladinu krevního cukru.

Studie také naznačila, že SARS-CoV-2 dokáže vyvolat v lidském těle produkci autoprotilátek napadajících vlastní tkáně organismu. Někteří ze zkoumaných infikovaných jedinců měli autoprotilátky útočící na bílkoviny v cévách, v srdci a v mozku. To bylo zvlášť zajímavé, protože řada příznaků pozorovaných při pandemii souvisí právě s těmito orgány.

Zatím není zřejmě, zda tuto tvorbu autoprotilátek covid-19 rozpoutal, nebo zda je nakažení lidé měli již dříve. Existenci možné příčinné souvislosti by podle Iwasakiové mohlo pomoci odhalit studium dalších případů, vyžadovalo by to ale získání více krevních vzorků od lidí ještě předtím, než se nakazí. 

Podle Michela Goldmana, imunologa Svobodné univerzity v Bruselu a bývalého ředitele evropské iniciativy pro inovativní léčiva, našli vědci také autoprotilátky útočícím na fosfolipidy, tedy prvky patřící spolu s glykolipidy, cholesteroly a bílkovinami k hlavním složkám buněčných membrán. Dosud největší studie na toto téma byla publikována loni v listopadu. Uvádí, že ze 172 lidí hospitalizovaných s covid-19 mělo tyto autoprotilátky 52 procent.

"To vyvolává skutečné obavy," uvedl Goldman s odkazem na to, že některé fosfolipidy hrají důležitou roli například ve správné srážlivosti krve.

V lednu letošního roku se objevila další studie, opět dosud nerecenzovaná, zmiňující nález autoprotilátek, které působí proti proteinům typu annexinu A2, což je bílkovina udržující pevnost buněčných membrán a zajišťující mimo jiné celistvost krevních cév v plicích. Vývoj těchto autoprotilátek mohlo rovněž uspíšit onemocnění covid-19.

Studii zpracovali dva specialisté Newyorské univerzity, lékař urgentní medicíny David Lee a mikrobioložka Ana Rodriguezová. Ti analyzovali vzorky séra 86 osob hospitalizovaných s nemocí covid-19 a zjistili, že lidé, kteří zemřeli, měli významně vyšší průměrnou hladinu protilátek proti annexinu A2, než lidé s nekritickým průběhem nemoci.

Podobně jako u jiných studií však zatím není jasné, zda se tyto autoprotilátky vyskytovaly v jejich tělech již před nákazou, nebo zda se tam objevily až potom.

Vysvětlení pro dlouhodobé dopady nemoci

Teorie autoprotilátek může vysvětlit, proč se některé závažné příznaky dostavují u nemoci covid-19 až se zpožděním, poté, co samotná infekce odezní.

Podle Leeho a dalších vědců je pravděpodobná posloupnost dějů následující: nejdřív infekce virem SARS-CoV-2 poškodí buňky a vyvolá zánět. Ten pak spustí tvorbu autoprotilátek. Ty se následně několik týdnů hromadí v těle, načež zaútočí na tkáně a další organické struktury.

Právě to může být podle Leeho důvod, proč se velká část poškození tkání, jako jsou plíce, objevuje tak dlouho poté, co se u nemocného člověka projeví první příznaky, jako je horečka.

Pokud tedy tento scénář skutečně platí, byla by skutečným viníkem smrtící destrukce organismu autoimunita, která pokračuje v útocích na tkáně a buňky i poté, co se tělo samotného koronaviru zbavilo.

"Kliničtí lékaři mají pocit: ‚Ten virus je takový zabiják, že se ho musíme zbavit,' ale když pak mluvíte s patology, slyšíte od nich: ‚Ano, vidíme všechna ta poškození, ale nevidíme moc virů,'" přibližuje Lee.

Nejde o první takovou nemoc v historii

Nákazy vyvolávající autoimunitní onemocnění nejsou pro vědce novinkou, během let jich identifikovali už řadu. Infekce malárií může například spustit autoimunitní reakci, při níž tělo začne likvidovat vlastní červené krvinky, což vede k anémii (chudokrevnosti).

Na desítkách autoimunitních onemocnění včetně lupénky se zase podílí Epstein-Barr virus, vyvolávající mononukleózu.

"Někdy je ale těžké najít prokazatelnou souvislost, protože se obtížně prokazuje, zda autoimunitní poruchu skutečně spustila infekce, nebo zda se tato porucha objevila v těle z jiného důvodu," říká imunolog Anish Suri, prezident společnosti Cue Biopharma z Massachusetts, věnující se výzkumu léčby autoimunních onemocnění.

Covid spouští autoimunitu, myslí si vědec

Podezření, že škodlivou autoimunitní reakci spouští také covid-19, sdílí podle Nature rovněž Jehuda Shoenfeld, vedoucí Zabludowiczova centra pro autoimunitní onemocnění v izraelské nemocnici Tel ha-Šomer.

Tento vědec publikoval loni v červnu článek, v němž citoval dubnový případ pětašedesátileté ženy, která prodělala covid-19, načež u ní prudce poklesl její počet krevních destiček, takže jí musely být doplněny transfúzí.

Ačkoli neexistuje dostatek důkazů, že šlo o autoimunitní reakci na prodělané onemocnění, v odborné literatuře se již vyskytlo několik desítek dalších podobných případů. Někteří lidé také mohou mít genetickou predispozici k rozvoji autoimunitní odezvy v reakci na nákazu.

Dalším způsobem, jak mohou patogeny spustit autoimunitní reakci, jsou takzvané molekulární mimikry. Jde o to, že když se nějaká část patogenu shodou okolností podobá složkám lidských buněk, může díky tomu uniknout běžné imunitní obraně, ale při silné infekci pak spustí naopak i autoreaktivní bílé krvinky, které by jinak do imunitní obrany vůbec nezasáhly.

Ve svém článku z června loňského roku Shoenfeld a jeho spolupracovníci poukázali v této souvislosti na nalezené podobnosti mezi mnoha krátkými sekvencemi bílkovinného hrotu, tzv. spike proteinu SARS-CoV-2, který virus používá pro vstup do buňky, a mezi lidskými proteiny.

Podle některých vědců však zatím není dostatek důkazů pro to, aby se dala příčinná souvislost mezi existencí tohoto hrotu a spuštěním autoimunních reakcí prokázat.

Další teorie spočívá v tom, že zánět způsobený infekcí může imunitní systém přimět k tomu, aby omylem "vnímal" zbytky svých zničených buněk jako "cizí" a vytvořil proti nim autoprotilátky. Tuto hypotézu hájí například Leona Gilbertová, molekulární bioložka a poradkyně diagnostické společnosti Te?ted Oy ve Finsku, která vyvinula a prodává test na protilátky SARS-CoV-2.

"Poškození tkáně provázející zánět představuje pro tělo návod, jak může začít samo útočit. To pak urychluje vývoj autoimunitních stavů," říká Gilbertová. 

Přehodnoťme léčbu

Podle Leeho se indiciím, že infekce mohou vést k rozvoji autoimunitních onemocnění, nedostává dostatečné pozornosti. "Mělo by nás to přinutit přehodnotit desítky, ne-li stovky nemocí. Jak to někdo může nevidět?" ptá se vědec.

Pokud v dopadech nákazy nemocí covid-19 nebo v predispozicích lidí k jejímu těžkému průběhu opravdu hraje roli autoimunita, mohlo by to mít důsledky pro léčbu i diagnostiku nemoci.

Kdyby se například potvrdilo, že většímu nebezpečí nákazy covidem jsou vystaveni lidé, u nichž se již vyskytují autoprotilátky proti interferonům typu I, daly by se tyto protilátky identifikovat testy na jejich přítomnost v krvi, jež jsou v univerzitních nemocnicích a ve výzkumných laboratořích stále dostupnější.

"V případě nákazy by tito lidé mohli dostávat interferon-β, který není tak náchylný k napadení imunitním systémem jako jiné interferony," uvedl imunolog Casanova s odkazem na předběžnou studii z loňského listopadu, podle níž inhalovaná forma interferonu-β zlepšovala klinický stav lidí s covidem. Na základě tohoto dílčího úspěchu se na prozkoumání této terapie zaměřila větší studie, která ještě probíhá. 

Stále také probíhají studie, které vycházely z předpokladu, že viníkem dlouhodobějších zdravotních problémů spojených s covidem nejsou autoprotilátky, ale cytokinové bouře. Tyto studie proto sledovaly použití imunosupresivních steroidů, jako je dexamethason, které měly uklidnit imunitní systém rozbouřený covidem. Užívání dexamethasonu v závažných případech nyní doporučuje také Světová zdravotnická organizace.

Ať už ale nasazená léčiva slouží k potlačení cytokinové bouře nebo k řešení nevhodné autoimunitní reakce, důležité je především jejich správné načasování, aby se tělu "nepletly" do jeho vlastního boje s virem. Například širokospektrální imunosupresiva zvyšují podle lékařů náchylnost těla k infekcím. Proto některé společnosti pracují na vývoji geneticky upravených molekul, jež nepotlačují imunitu plošně, ale "jdou spíše po specifických imunitních cestách".

Pomůže to i psychice pacientů

Otázka, zda se dlouhodobé důsledky prodělání nemoci covid-19 skutečně pojí s autoimunitou, vědce velmi zajímá, stejně jako to, jakého věku se mohou lidé s těmito potížemi dožít a jak dlouho bude jejich tělo tyto protilátky produkovat. Odpovědi se však hledají jen těžko, protože lidský organismus produkuje mnoho různých druhů protilátek, včetně autoprotilátek, i přirozenou cestou.

"Doufáme, že další výzkum virů i autoimunity nakonec tyto otázky zodpoví, a to i lidem s autoimunitním onemocněním po prodělané virové nákaze," říká Ring. "Tyto lidi často frustruje, že jim lékaři jejich potíže nevěří, a odkazují je na psychology. Výzkum má obrovský smysl už jenom proto, že pak bude možné jim říci: ano, jste skutečně nemocní, a tady je to, co to způsobuje."