Geolog a mořský ekolog Mario Wannier začal s průzkumem vzorků písku z pláží na pobřeží poloostrova Motoujina, který se nachází jen zhruba šest kilometrů jižně od epicentra výbuchu jaderné pumy. Jeho výzkum ve spolupráci s kolegou Marcem de Urreiztietou byl původně zaměřený na pátrání po stopách mikroskopických organismů, takzvaných dírkonošců.

„Bylo tam ale ještě něco jiného,“ uvedl Wannier podle serveru Science Alert. „Když se podíváte na vzorek, je to na první pohled patrné. Ty cizí částice nelze přehlédnout. Obecně lze říci, že jsou aerodynamicky zaoblené a sklovité.“

Tyto skleněné kulovité „nečistoty“, které připomínají částice vymrštěné do atmosféry při dopadu meteoritu, tvoří podle odhadů až 2,5 procenta veškerého písku na plážích v blízkosti Hirošimy.

První hmatatelný důkaz

Wannier nakonec nasbíral přibližně deset tisíc různých vzorků písku, které nechal prozkoumat odborníky z Lawrencovy národní laboratoře v americkém Berkley a Kalifornské univerzity v Berkley. Analýza za použití rentgenového záření a elektronových mikroskopů přivedla vědce k jedinému koherentnímu vysvětlení výskytu neobvyklých částic v půdě - jedná se o vůbec první fyzické stopy trosek po nukleárním výbuchu v obydlené oblasti.

„Nález těchto částic byl pro mě překvapením. Pravdou ale je, že tady bylo celé město a během minuty bylo pryč,“ uvedl Wannier. „Logicky se nabízí otázka - Kam se to město podělo? Kam zmizela všechna ta hmota?“

Domy pršely z nebe

Analýza týmu odborníků naznačuje, že veškerý materiál z Hirošimy - stavby, ocel i beton - byl pohlcen jaderným výbuchem a roztavený obrovským žárem. Později se v atmosféře ochladil a dopadl na povrch Země jako déšť drobných skleněných částic.

„Hmota na povrchu země se vypaří, vytvoří se oblak, ve kterém se vlivem vysokých teplot změní jejich fyzický struktura,“ vysvětluje Wannier. „Mezi částicemi dochází k velkému množství interakcí, obrovské množství malých dílků do sebe naráží a tak vznikají tyto částice.“

Vědci připouští, že jejich teorii není možné jednoduchým způsobem prokázat. Podle jejich názoru však jde o jediné logické vysvětlení tak velkého množství důkazů, které se jim podařilo nashromáždit.

Tyto důkazy zahrnují unikátní mikroskopickou strukturu částic, extrémní teplo, které bylo nutné k jejich vzniku a ohromné množství usazenin (podle odhadů jde až o tisíce tun) smíchaných s běžným pískem na plážích u Hirošimy.

Za války měli vědci jiné priority

„Fascinující je, že během desetiletí, která uplynula od konce druhé světové války, tyto částice dosud nikdo neodhalil. Obzvláště japonští vědci, kteří půdu i písek analyzovali kvůli stopám radioaktivity jen několik dní po výbuchu v roce 1945,“ podivuje se Peter Dockrill ze serveru Science Alert.

„Ve světle toho, co se v té době odehrávalo, možná není tolik překvapivé, že neobvyklému vzhledu částic nikdo nevěnoval pozornost,“ odhadují vědci. „Po jaderném výbuchu v Hirošimě a krátce poté také v Nagasaki dosáhla destrukce dosud nevídaných rozměrů. Záchranáři, lékaři i vědci se tak soustředili především na zmírnění lidského utrpení a měření dopadů radiace. A v tomto stavu pohotovosti nebyla otázka pozůstatků ztracených budov důležitá.“

V souvislosti s výbuchem v Hirošimě tak stále zůstává řada nezodpovězených otázek. Jednou z nich je, zda objevené částice vykazují na subatomární úrovni stopy radioaktivity, nebo jak by vypadalo jejich srovnání se vzorky, odebranými přímo v epicentru exploze. „Objev těchto částic je poklad, je to neuvěřitelný příběh,“ uzavírá Wannier.