Kliknutím zvětšíteSchopnost rozloučit se důstojně se zemřelými bližními a uložit je k věčnému odpočinku tak, aby se jejich těla nestala kořistí dravců, se považuje za jednu ze známek vyspělé civilizace a za znak, který v určitém okamžiku oddělil lidstvo od zvířat.
Zdá se však, že k tomuto důležitému vývojovému kroku došlo dříve, než vědci donedávna předpokládali. Stále další a další nálezy totiž nasvědčují tomu, že ukrývat ostatky mrtvých před živly bylo vlastní už některým hominidům.
Záměrně ukrytá lebka dítěte
Tuto hypotézu nyní oživil nález úlomků dětské lebky v jihoafrické jeskynní soustavě Rising Star Cave (jeskyně vycházející hvězdy). Úlomky patří mladému příslušníkovi druhu Homo naledi, tedy vyhynulému druhu člověka, o kterém zatím víme překvapivě málo. Objeven byl totiž teprve v roce 2013, a třebaže se palentologům podařilo až dosud odkrýt poměrně masivní množství kosterních fragmentů, čítající téměř 2000 úlomků pocházející nejméně z 20 koster, stále hodně informací chybí.
Také indicie o tom, že Homo naledi v daném místě záměrně pohřbíval své mrtvé, byly až dosud přinejlepším nepřímé. Nový objev zbytků dětské lebky, zastrčené do jeskynní štěrbiny, však tuto hypotézu podporuje a mohl by povzbudit další dosud váhající antropology, aby ji vzali vážně.
Kdo byl Homo naledi? Z toho, co se dosud našlo, vědci usuzují, že šlo o druh s malým mozkem a robustní stavbou těla připomínající australopitéka, jenž se však vyznačoval řadou modernějších lidských vlastností. Všichni jedinci, jejichž ostatky se dosud nalezly, zemřeli před 236 tisíci až 335 tisíci lety.
Možnosti jejich záměrného pohřbení nasvědčuje skutečnost, že do jeskyně, v níž byly uloženy jejich kosti, není jednoduché se dostat. Je proto pravděpodobné, že zemřelé tam záměrně uložili členové jejich vlastní komunity, aby uchránili jejich ostatky před živly a predátory. Informuje o tom Science Alert.
Příliš brzy na závěry
Ne všichni jsou o tom ale přesvědčeni. Když byla tato hypotéza poprvé nadnesena na setkání Americké asociace bioantropologů v roce 2016, byli odborníci v pohledu na tuto otázku rozděleni. Ukvapené závěry nechtěl dělat ani paleoantropolog Lee Berger z Witwatersrandské univerzity v Johannesburgu, který řídil výzkum, jenž vedl k objevům v jeskyni. "Na to, abychom mohli říci, jak se těla Homo naledi dostala do jeskyně, je ještě příliš brzy," cituje Bergera Bruce Bower ze Science News.
Bergerův tým nyní publikoval v odborném titulu PaleoAnthropology novou studii o poněkud zvláštní skupině lebečních úlomků jednoho člena druhu Homo naledi, jehož pojmenovali Leti, což v jazyce Tswanů, původních obyvatel Jihoafrické republiky, znamená "ztracený".
Věk tohoto jedince lze jen odhadovat, protože vědci dosud nemají jasnou představu o tom, jak rychle se tento druh vyvíjel. V porovnání s jinými podobnými fosiliemi se zdá, že jeho zuby svědčí o raném dětství. Na druhé straně jeho mozek, jehož objem vědci odhadli na zhruba 480 až 610 centimetrů krychlových, byl téměř dospělý (pro srovnání, dospělé mozky dnešních lidí přesahují obvykle jeden tisíc centimetrů krychlových).
"Velikost mozku Leti se velmi blíží dosud nalezeným dospělým členům tohoto druhu," říká antropoložka Debra Bolterová, spoluautorka studie a specialistka na růst a vývoj z Witwatersrandské univerzity.
Zvláštní místo
Okolnosti, za nichž byly ostatky Letiho uloženy, přidávají další důležité kamínky do mozaiky toho, co o tomto pradávném druhu hominida zatím víme.
Dítě bylo, podobně jako již dříve nalezené úlomky kostí jednoho dospělého muže, úloženo do poměrně těsného jeskynního prostoru, na polici nacházející se asi dvanáct metrů za sálem, v němž se našly ostatní kostry. Tento prostor měl na výšku pouhých 15 centimetrů a byl asi 80 centimetrů hluboký.
Vzhledem k tomu, že se v okolí nenašly žádné známky toho, že by tělo do daného místa zanesla voda, a nic nenasvědčuje ani tomu, že by je tam zatáhl nějaký dravec, je těžké určit, jak se tam úlomky lebečních kostí vůbec dostaly. Ale protože se hluboko v nitru jeskynní soustavy našly zbytky dalších zvířat, včetně zubů paviána, nebylo by asi překvapivé, kdyby ukrývala i další lidské ostatky.
Pozoruhodné je, že žádná z paviánních kostí neležela ve stejné vrstvě jako kosti lidské, stejně jako to, že se koster Homo naledi našlo v jeskyni tolik, a že byly tak specificky umístěny. Nález lebky tuto záhadnost ještě posiluje.
"Když najdete jedinou dětskou lebku na tak vzdáleném místě v rozsáhlé jeskynní soustavě, musíte si nutně klást otázku, jak se do těchto odlehkých a temných prostor dostala. A jak se tam dostaly ostatní kostry? Je to jen další hádanka z mnoha, které tohoto fascinujícího vyhynulého lidského předka obklopují," říká Berger.
Záhada jménem pohřeb
Kdy přesně začali naši předci své zesnulé rituálně pohřbívat? Přesně to nevíme a mnohé z nových nálezů nás v odpovědi na tuto otázku posouvají hlouběji a hlouběji do minulosti.
Poměrně nedávno se v jeskyni na jihu Keni našly ostatky tříletého dítěte druhu Homo sapiens, o nichž lze s jistotou říci, že byly záměrně pohřbeny, a které pocházely z doby před 78 tisíci let. Je tedy zřejmé, že tato praktika je u našeho vlastního druhu známá nejméně desítky tisíc, ne-li stovky tisíc let.
Stále více objevů a studií také svědčí o tom, že své vlastní pohřební praktiky měli také neandertálci, takže nejde jen o čistě lidské kulturní dědictví. A konečně je tu 430 tisíc let staré naleziště ostatků ve španělské Sima de los Huesos, které také svědčí o možnosti záměrných pohřbů, přičemž existuje hypotéza, že jde o pohřebiště lidských předků blízce spřízněných s denisovany.
Připustíme-li hypotézu, že rituální pohřbívání je znakem pokročilejšího lidství, pak kosti nalezené v jihoafrické jeskyni vyvolávají otázku, kolik vlastně druhů mělo v minulosti právo nazývat se člověkem.
14
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
