Suché jezero Racetrack Playa v Údolí smrti zdobí jedna světová pozoruhodnost - obrovské balvany, které se podle zachovaných stop navzdory své hmotnosti dokážou přesouvat po dně jezera, jakoby je poháněl nějaký energetický zdroj.

Nyní se aspoň jeden takový kámen objevil i na místě, kde by ho nikdo nečekal - na zkamenělině staré 200 milionů let, která je ve vědeckém světě velmi ceněná kvůli tomu, že je do ní výjimečně kvalitně otištěna stopa dávného dinosaura.

Stopa dinosaura vs. tajemný kámen

Fosilie, na níž můžeme zcela jasně pozorovat tvar chodidla a dokonce i strukturu pokožky býložravého plazopánvého dinosaura prosauropoda (raného sauropoda), je známá už od roku 1896. Až do roku 2017 však nikdo neřešil další pozoruhodný otisk, který tato zkamenělina obsahuje. Kromě dinosauří šlápoty také dlouhou rozmazanou "čáru" připomínající stopu po přesouvání těžkého předmětu.

Její tajemství začal zkoumat teprve paleontolog Paul Olsen z Kolumbijské univerzity, který po dvou letech dospěl se svým týmem k závěru, že stopu zanechal na zkamenělině pradávný "plachtící kámen". Olsenův tým prezentoval toto zjištění na letošní podzimní konferenci Americké geofyzikální unie.

Jak se mohl 200 milionů let starý kus obrovské skály rozhýbat a přesunout přes stopu dinosauřího chodidla? Podle Olsena a jeho kolegů mohlo být příčinou krátkodobé prudké ochlazení tropů, k němuž v období rané jury došlo. Tento závěr vychází ze způsobu, jakým se kameny pohybují. Geology fascinuje jejich smýkání už po celá desetiletí. A jedna ze dvou teorií, jež tento pohyb vysvětlují, počítá právě s působením ledu.

Vědci však nejdřív museli vyloučit tu první, podle níž způsobují klouzání kamenů mikroby. Tato teorie předpokládala, že balvany se přesouvají díky "mikrobiálním rohožím", jaké jsou známé například ze španělských bažin. I tam lze najít sunoucí se kameny, které se v kluzkém bahně přesouvají vlivem náporu větru nebo za silnějších dešťů, kdy se v bažinách vytvoří potůčky vody.

Mohl se kámen ze slavné fosilie přesouvat podobným způsobem? Podrobnější průzkum zkameněliny tuto teorii nepotvrdil. "Kdyby šlo o mikrobiální rohož, nedochovala by se nám tak krásně zachovalá textura pokožky prosauropoda. Houstnoucí bahno by ji překrylo," tvrdí Olsen.

Co rozhýbe skálu? Ledový vor

V úvahu tedy podle něj připadá jen druhý mechanismus, který vysvětluje i pohyb kamenů po dně jezera Racetrack Playa. Tam byl odhalen v roce 2014.

Zmíněná hypotéza počítá s tím, že se oblast s ležícími kameny zaplní v zimě vodou, které je dostatek na to, aby vytvořila plovoucí vrstvu ledu, ale ne tolik, aby se do ní kameny úplně zanořily. Dále s tím, že si okolní vzduch udrží "správnou" teplotu, aby vznikla vrstva ledu připomínající námrazu na skle - dostatečně silná na to, aby led držel pohromadě, ale současně dostatečně tenká na to, aby se mohl volně pohybovat po vrstvě vody pod ním.

Když přes den vystoupá slunce na oblohu a ohřeje trochu vzduch, tato svrchní vrstva ledu popraská a volně se vznáší na hladině vody jako vor. Známým fyzikálním jevem přitom je, že se led snadněji udrží kolem kamenných bloků, které ho ochlazují. Tyto ledové plotny či "vory" obklopující kameny pak posouvá po dně údolí vítr, který ani nemusí být nijak prudký - překvapivě na to stačí poměrně mírný vánek. Led pluje po vodě a kámen táhne s sebou.

Podle vědců se mohou tímto mechanismem přesouvat balvany o hmotnosti až 320 kilogramů. Jejich přesun za sebou zanechá v kluzkém podloží vyrytou stopu, která na jaře po odpaření vody ztvrdne a zůstane viditelná. Protože vítr fouká v jednom směru, jsou i stopy různých balvanů orientovány jednosměrně. A vytvářejí tutéž scenérii, jaká se dochovala i na 200 milionů let starém zkamenělém otisku.