Plukovník Joseph William Kittinger byl zkušený vojenský letecký veterán a současně průkopník v létání ve vysokých nadmořských výškách. Byl prvním, kdo z oblohy uviděl plné zakřivení Země, a to ještě před tím, než se na oběžnou dráhu naší planety podíval jako první člověk v historii Jurij Gagarin.

Kittinger ovšem nesledoval kulatost planety z vesmírné rakety, ale z plynového balonu, v němž přeletěl Atlantický oceán a dokázal s ním vystoupat až do výše 29,5 kilometru. K výškovým pokusům s balonem se dostal v druhé polovině 50. let přes výzkumný projekt americké letecké lékařské polní laboratoře "Manhigh" ("Muž ve výšce"), zkoumající účinky kosmického záření na lidský organismus.

Ty se laboratoř snažila ověřit tak, že vysílala až do výše 30 kilometrů nad zemský povrch na dobu 24 hodin pilotované balony obsazené vždy jedním člověkem. Závěsný koš neboli gondola balonu byla speciálně upravena a sloužila jako svého druhu první prototyp budoucích pilotních kabin vesmírných lodí. Také skafandry, jimiž byli piloti balonů vybaveni, inspirovaly další vývoj svých vesmírných následovníků.

Šlo o extrémní test nové výstroje

Joseph Kittinger byl muž, který měl rád velké výzvy, a od létání ve stratosféře se rychle posunul dál. Další projekt, jehož protagonistou se stal, se jmenoval "Excelsior" ("Vyšší") a byl o poznání ambicióznější. Už nešlo o to, vystoupat do třicetikilometrové výše v balonu a vydržet v něm - Kittinger se rozhodl, že z této výše skočí a poletí volným pádem až do výše pod 5,5 kilometru, kde je hustota atmosféry dostatečná na to, aby mohl otevřít hlavní padák a přistát na něm.

Projekt měl praktické užití - letecký důstojník chtěl otestovat nové přetlakové obleky stíhacích pilotů a dokázat, že obstojí i při značném přetížení. Do sázky dal vlastní život - kdyby oblek nebo bezpečnostní přilba selhaly, ztratil by při volném pádu během 10 až 12 vteřin vědomí a do dvou až tří minut by následovala smrt. 

Kromě tlakového obleku a padáku byl odvážný průkopník ještě vybaven kyslíkovým přístrojem spolu se zásobou kyslíku, kamerami a měřícími přístroji. Jeho celková hmotnost po navlečení všeho vybavení přesahovala 150 kilogramů - více než dvojnásobek jeho normální fyzické hmotnosti.

Následovala série testů provedená s figurínami v přetlakových komorách a tři "živé" seskoky z výšky zhruba 8,5 tisíce metru. Teprve poté vědci a armádní lékaři uznali, že přišel čas na pokus o seskok ze stratosféry.

Při prvním pokusu šlo o život

První den D přišel 16. listopadu 1959. Balon vzlétl nad pokusné cvičiště v Novém Mexiku a stoupal až do výše přes 18 kilometrů, což byla první hranice, z níž Kittinger zamýšlel seskočit. Jenže už během balonového letu se začalo téměř všechno kazit. Plukovník zjistil, že se slunce odráží ve vyšších nadmořských výškách od přístrojové desky tak silně, že není schopen číst údaje. Ochranné hledí na jeho helmě se začalo zamlžovat, což mu ještě více zkomplikovalo vidění.

Navíc už z předchozích zkoušek věděl, že když se skafandr začne plnit tlakem, helmu to nadzvedává, což může být pro pilota nebezpečné. S techniky se tomu pokusili předejít pevným přivázáním helmy nylonovým popruhem, ale z přetlakové komory znal i případ, kdy se popruh uvolnil. Tehdy byli všude kolem okamžitě po ruce lidé, aby pomohli, ve výšce 18 kilometrů by se mu však podobné selhání stalo snadno osudným.

Po dosažení stanoveného výškového limitu se však pár věcí opět zlepšilo. Helma vydržela, a navíc se přestala zamlžovat. Wittinger se rozhodl, že svůj pokus přece jen uskuteční. Ale přišel další problém - když vstal, zjistil, že část jeho výbavy uvízla v sedačce balonové gondoly. Než všechno opravil a připravil se, vystoupal balon až do výše přes 23 kilometrů, tedy o pět kilometrů výše, než bylo plánováno. Přesto se rozhodl pro seskok.

Postavil se do dveří gondoly a vytáhl šňůrku, kterou aktivoval barometrické vypuštění hlavního padáku a současně časovač pro vytažení stabilizačního padáčku. Čistě se mu to povedlo až na třetí pokus, netušil ale, že časovač spustil hned napoprvé. Padáček se tak otevřel už 2,5 vteřiny poté, co Kittinger vyskočil. Příliš brzy a v příliš velké výšce.

Řídký vzduch kolem způsobil, že se tento padáček nenafoukl a nakonec se omotal parašutistovi kolem krku. Kittinger se dostal do prudké vývrtky. Nějakou chvíli ji ještě stačil korigovat, pak ale ztratil vědomí. 

Ve třech kilometrech se naštěstí barometrickým spouštěčem automaticky otevřel hlavní padák, a třebaže se částečně zamotal do nefunkčního padáčku, díky speciální konstrukci, která s nehodami podobného typu počítala, se jeho vrchlík přece jen dokázal nafouknout a dopravit parašutistu na zem živého.

Pokus číslo dvě proběhl úspěšně

Následná analýza prvního pokusu poukázala na všechny do té doby neviditelné problémy a celý tým pracoval na jejich odstranění. Pokud jde o Kittingera, ten si zachoval naprosto chladné nervy a okamžitě se připravoval k dalšímu seskoku. Bál se jediné věci: že jeho nadřízení vyhodnotí celé dobrodružství jako příliš nebezpečné a další seskoky zarazí. Když se dozvěděl, že druhý let byl schválen, velmi se mu ulevilo.

Excelsior II se uskutečnil ještě v témže roce jako první pokus, 11. prosince 1959. Tentokrát šlo všechno perfektně. Po výskoku z gondoly, jež vystoupala - nyní už plánovaně - do výše 22,8 kilometru, se sice Kittinger začal ve volném pádu trochu točit, ale pohybem ruky a nohy se mu podařilo tyto otáčky korigovat a zastavit. 

Čtrnáct vteřin po opuštění gondoly a ve výšce pod 5,5 tisícem metrů se přesně podle plánu otevřel stabilizační padáček a po něm i hlavní padák. Jeho vrchlík se tentokrát zcela bezpečně naplnil vzduchem. Test, před jehož provedením byli všichni napjati, dopadl úspěšně.

Blížilo se vrcholné číslo. Skok, při němž by se člověk vrhl do prázdna z výše přesahující třicet kilometrů.

Rekord na 52 let dopředu

Bylo to právě před 60 lety, dne 16. srpna 1960, když tento den nastal. Brzy ráno se Kittinger znovu připravil na start. Jeho balonovou gondolu, jež jej měla už potřetí dopravit do stratosféry a tentokrát výše než předtím, zdobily dva nové prvky. Tou první byla "poznávací značka", kterou jeho malý syn odřízl z krabice s cereáliemi - šlo o označení Oregonu, odkud ty cereálie pocházely. Syn byl sice v tu chvíli v Ohiu a táta se chystal skákat v Novém Mexiku, ale to chlapci nevadilo - měl prostě pocit, že by koš, který jeho tátu ponese, měl mít svou poznávací značku.

Druhou novinkou byla cedulka s nápisem "Toto je největší krok na světě". O devět let později použije trochu podobnou větu astronaut Neil Armstrong.

Jinak se však oproti druhému pokusu začaly věci znovu kazit. Během stoupání balonu selhalo tlakování pravé rukavice. Kittingerova ruka tak naběhla na téměř dvojnásobek své normální velikosti a nesmírně ho bolela. Protože se ale bál, aby mu kvůli tomuto problému nenařídili vyskočit hned, než dosáhne plánované výšky, skousl zuby a nic na zem nehlásil. Sedmdesát vteřin před plánovaným výskokem navíc odřízl rádiovou anténu, aby o ni v letu náhodou nezavadil. V třicetikilometrové výšce tak byl najednou úplně sám.

Po výskoku z gondoly se ve vzduchu nejdřív "svalil" na pravou stranu, poté se převrátil na záda a sledoval mizející stříbrný balon proti černé obloze. Šestnáct vteřin po výskoku se otevřel stabilizační padáček. Parašutistův let se tak ustálil. Hlavní padák však zůstával nadále ukryt ve výstroji a Kittinger se dál řítil volným pádem. Jeho délka trvala čtyři minuty a 36 vteřin a jeho maximální rychlost dosáhla neuvěřitelných 988 kilometrů v hodině. 

Náhle se objevila jiná starost. Ačkoli si technici mysleli, že někdejší problém se zvedající se helmou dokázali vyřešit, teď se začala nadzvedávat znovu. Kittinger se tak začal ve vzduchu trochu dusit. Po sestoupení do nižší nadmořské výšky naštěstí tento problém z větší části pominul.

Ve výšce 6,4 kilometru náhle vletěl do husté vrstvy mraků. Instinktivně zvedl nohy, jakoby měl narazit na pevnou překážku, protože ještě nikdy předtím tak silnou vrstvou mračna neprolétal. Po čtyřech minutách a 36 vteřinách od výskoku z balonu muž konečně otevřel hlavní padák. Za tu dobu proletěl volným pádem zhruba 25 a tři čtvrtě kilometru. 

Přistání na zemi bylo tvrdé a odnesl ho velkou modřinou na noze, jinak ale zůstal bez zranění. Téměř ve stejnou chvíli jako on dosedly na zem i dva vojenské vrtulníky, které kroužily kolem oblasti a čekaly na něj. Z vrtulníků vyskočili zdravotníci a rychle utíkali směrem k odvážnému letci. "Jsem moc rád, že jsem zpátky tady s vámi se všemi," uvítal je s úsměvem parašutista.

Kittingerův seskok se stal na dlouhých 52 let nejdelším skokem v historii, navíc s největší délkou a rychlostí volného pádu. Až 14. října 2012 jej překonal Felix Baumgartner, který dosáhl rychlosti 1120 kilometrů v hodině a skákal z výšky 39 kilometrů. Jedno prvenství však svému příteli a dávnému vzoru nechal - délku volného pádu. Spekuluje se, že schválně otevřel padák dříve, aby o tento rekord Kittingera nepřipravil.