Vyplývá to z tři desítky let trvajícího experimentu, při němž Lesní správa USA hnojila v Apalačských horách od roku 1989 třikrát ročně 34 hektarů lesa okyselujícím síranem amonným. Tato anorganická sůl jí sloužila jako náhrada za kyselý déšť, který vzniká okyselením dešťových kapek sloučeninami obsahujícími síru a dusík, jež se dostávají do ovzduší v důsledku průmyslové činnosti, spalování fosilních paliv a zemědělství. 

Podle výsledků experimentu nasákl okyselený les ve větší části doby od roku 1989 do roku 2012 o pět procent více vody, než sousední neošetřená oblast o rozloze 39 hektarů - a až o 10 procent víc vody během dvou let, uvedli vědci 31. července v odborném časopisu Science Advances. Ve vodě pronikající do půdy okyseleného lesa také klesly hladiny vápníku, což je živina, kterou rostliny potřebují k zadržování vody. I to mohlo být příčinou, proč byl les "tak žíznivý". 

"Skutečně jsme nečekali, že rostliny budou na okyselení tak silně reagovat," uvedl podle webu Science News ekologický hydrolog Lixin Wang z Indiana University–Purdue University Indianapolis. Podle něj je to důvod k obavám, protože žíznící rostliny mohou přispívat k většímu vysoušení krajiny a nechávat méně vody lidem i zvířatům.

Vědci už dříve zkoumali účinky kyselého deště na růst stromů, vždy šlo ale o malé území, testy dopadu okyselení na celé povodí jsou vzácné. Vědecký tým z Lesní správy USA použil údaje této vládní agentury, aby určil, kolik vody se dostalo do lesa ve formě dešťových srážek, kolik jí vyteklo v potocích, a z rozdílu těchto dat vypočetl, kolik vody les vstřebal. Stejné trendy jako v hospodaření lesa s vodou se projevily také v údajích o půdní vlhkosti, jež se podařilo během studie shromáždit.

Žízeň okyselených lesů roste

Les, který byl uměle okyselen hnojivem simulujícím kyselý déšť, měl během experimentu probíhajícího od roku 1989 do roku 2012 tendenci spotřebovávat víc vody, než podobný les, jenž na rozdíl od něj nijak ošetřen nebyl. Do studie nebyla zahrnuta data z prvních dvou let experimentu, kdy jeho půda ještě nebyla úplně okyselená. Vědci také nevzali v úvahu data z roku 2004, kdy se v lesním porostu neobvykle zvýšil rostlinný růst, což pravděpodobně změnilo mimořádným způsobem i využívání vody.

Experiment probíhal v experimentálním pralese ve středních Apalačských horách v Parsonsu ve státě Virginie, kde jako půdní povrch převažují hlinité pískovce a břidlice, porostlé listnáči, jako jsou třešeň, javor, dub a další. Podle vědců zatím není jisté, zda by tytéž výsledky vykázaly i jiné typy lesů s vícedruhovými dřevinami nebo s jiným typem půdy. I přesto však studie ukázala, že zvýšené okyselení má za důsledek vstřebávání většího množství vody samotným lesem, a toto množství "není nijak malé", říká Matthew Lanning, ekolog ve Wangově laboratoři. Podle něj jde v průměru o 13,6 milionu litrů vody ročně.

"V souvislosti s tím, co víme o půdní chemii a biologii stromů, dávají tato pozorování smysl," uvádí Salli Dymondová, lesní hydroložka z University of Minnesota Duluth, která se na přípravě studie nepodílela. Kyselina obsažená v kyselých deštích podle ní odvápňuje půdu a rozpouští minerály, které jsou v ní obsaženy. Už dřívější výzkumy ukázaly, že právě vápník reguluje otevírání a zavírání ochranných buněk kolem průduchů, tedy pórů, jimiž rostliny uvolňují vodu - jde o struktury vyskytující se především na listech většiny vyšších rostlin. Tyto průduchy ke kontrolované výměně plynů mezi rostlinou a okolím a také k odevzdávání vody do ovzduší. Bez dostatečného množství vápníku nemohou rostliny tento "mechanismus" ovládat.

"Každé naše rozhodnutí je dalekosáhlé"

"Čekali byste, že emise z uhelných elektráren ovlivní zásadně to, kolik vody strom spotřebuje?" ptá se Dymondová. "Tyto ekosystémy jsou tak složité a reagují tak všestranně na všechny vlivy, že každé naše rozhodnutí o tom, co vložíme do životního prostředí, má takové dopady, že o nich možná ani nevíme."

Přestože vědci v daném experimentu spočítali, o kolik stoupla v případě okyselení lesa jeho spotřeba vody, podle Dymondové mohou tyto výpočty část reality zakrývat. To potvrzuje i Charles Driscoll, biogeochemik newyorské Syracuse University, který se rovněž na studii nepodílel. "Pokud půda ztratila vápník, získává ho obvykle nazpět velmi pomalu. Studie tak může poukazovat i na dlouhodobé a dědičné účinky kyselého deště, o nichž jsme dosud nevěděli," uvádí Driscoll.