Podle některých dřívějších výzkumů mohli mít oba slavní muži oční poruchu zvanou exotropie, což je způsob šilhání neboli strabismu, při němž se jedno oko nebo obě obrací od nosu a hledí směrem do strany.

Exotropie stěžuje lidem vnímat okolní svět trojrozměrně, protože dokáží zaostřit na nějaký předmět většinou jen jedním okem, tím druhým se dívají někam jinam. Při chápání hloubky tak musejí vycházet ze správného "čtení" dvourozměrného vidění, což může pomoci právě malířům, kteří pracují s dvourozměrným médiem, kterým je plátno.

Da Vinciho a Rembrandtova genialitě by tedy podle této teorie trochu "pomohla" sama příroda tím, že jim umožnila vidět svět přesně tak, jak jej ztvárňovali na svých obrazech.

Nová teorie však naznačuje, že by tomu mohlo být i jinak. Renesanční mistři podle ní nešilhali - jenom vnímali jedno oko jako silně dominantní.

Da Vinci viděl rovně, tvrdí jedni vědci

David Guyton, oční lékař na soukromé Univerzita Johnse Hopkinse v americkém Marylandu, došel spolu se svým kolegou Ahmedem Shakarchim na základě trigonometrie a fotografií lidí hledících do zrcadla k závěru, že oba umělci mohli mít oči hledící rovně. Vědci publikovali svou analýzu koncem listopadu v odborném titulu JAMA Ophthalmology.

"Mozky lidí s dominantním jedním okem dávají přednost tomu, co vidí toto oko. Takže když lidé se silně dominantním jedním okem hledí upřeně do zrcadla - například proto, aby správně zachytili všechny detaily potřebné k namalování autoportrétu - mohou vnímat sebe sama jako šilhavé, i když to není pravda," uvedl Guyton.

Svá slova doprovodil příkladem: pokud by osoba se silně dominantním okem a očima vzdálenýma šest centimetrů od sebe hleděla do zrcadla ze vzdálenosti 16,5 centimetru, pak by se jí zdálo (chybně), že její slabší oko se vytáčí jakoby ven pod úhlem 10,3 stupně. Právě tento úhel odpovídá podle vědců úhlu oka vyobrazeného na některých uměleckých dílech da Vinciho, kde byl předobrazem sám sobě.

Da Vinci šilhal, namítají druzí

"Je to hezká myšlenka, ale ti umělci by museli sedět k zrcadlu až nerealisticky blízko. Obzvlášť to platí pro Rembrandtovy autoportréty nebo pro obraz Salvator Mundi, jemuž mohl být da Vinci částečně modelem," oponuje nové teorii Christopher Tyler, zrakový neurovědec Londýnské univerzity a autor předchozí analýzy šesti uměleckých děl, pocházejících buď přímo od Leonarda da Vinciho nebo zachycujících osobu, o níž se předpokládá, že to byl právě da Vinci.

Právě Tyler došel na základě této analýzy k závěru, že da Vinci trpěl exotropií, protože všechna díla zachycují nerovnovážné posazení zorniček. Kdyby měla platit současná hypotéza, pak by podle něj vznikla otázka, proč zjevnou exotropii zachycují i sochy, které podle da Vinciho podoby vytvořili jiní umělci.  

Kdo má pravdu?

Podle Bevila Conwaye, neurobiologa z Národního institutu zdraví v Bethesdě, jsou věrohodná obě vysvětlení. Conway v této souvislosti připomíná známý malířský fígl zavřít jedno oko a natáhnout palec, aby umělec získal představu o tom, jak vypadá trojrozměrný svět ve dvourozměrném zobrazení.

Podobný efekt "zploštění" má i exotropie nebo silně dominantní oko. Otázka, co přesně pomohlo dvěma geniálním renesančním umělcům vytvořit jejich pozoruhodná díla, tak zůstává nadále otevřená. "Odpověď zní, že se to nikdy s jistotou nedozvíme," říká Conway.