Do zemské atmosféry vstupují meteoroidy rychlostí až 72 kilometrů za vteřinu, teprve ta je svou hustotou začíná zpomalovat. Meteoroid se ve vysoké rychlosti sráží a tře s molekulami vzduchu, čímž se odpařují další a další jeho vrstvy. Tomuto jevu se říká ablace a právě díky jemu vidíme těleso při průchodu atmosférou na obloze jasně zářit. 

Měsíční povrch nepřestává přitahovat vědeckou pozornost
Měsíc má dost kyslíku na to, aby udržel naživu miliardy lidí po dobu tisíců let

Hustá atmosféra mívá za následek zničení vesmírného objektu již ve vzduchu, takže se žádné jeho pevné součásti až na zemský povrch nedostanou. Pokud je však dostatečně velký na to, aby alespoň nějaká jeho část dopadla, pak v místě dopadu většinou zůstane nějaká stopa: dopadový kráter, rozdrcené kuželovité skalní útvary nebo jiné známky toho, že meteorit se střetl se zemí právě zde a ne jinde.

Jde o intenzivní geologický proces, provázený vysokými teplotami, tlaky i rychlostmi částic, které na sebe vzájemně působí. A jedním z jeho projevů je také vznik plazmy, tedy typu plynu, v němž se atomy rozkládají na elektrony a ionty.

Klíčová je plazma

"Dopad se odehrává v ohromné rychlosti. Když se těleso dostane v této rychlosti do kontaktu se zemí, změní se jeho kinetická energie na teplo, páru a plazmu," říká podle serveru Science Alert geolog Gunther Kletetschka z University of Alaska Fairbanks.

Jeho tým zjistil, že tato plazma provedla něco zvláštního s normálním magnetismem hornin - v oblasti dopadu tělesa byl magnetismus asi desetkrát menší, než jaké hodnoty magnetizace by byly naměřeny normálně.

Meteorit Winchcombe dopadl do Velké Británie v únoru
Nebe zrudlo. Meteorit z Anglie je časovou kapslí, slaví vědci významný objev

Přirozený magnetismus, většinou ve velmi malém množství, lze sledovat ve většině hornin a jiných usazenin. Je dán drobnými zrnky magnetických kovů, která se během postupného usazování zemského sedimentu vyrovnávala podle linií magnetického pole planety. Poté, co hornina ztuhne, zůstávají již tato zrna ve vytvořené orientaci natrvalo. 

Dojde-li k rázové vlně, jako třeba právě v případě dopadu meteoritu, pak tato magnetická zrna dostanou pořádnou dávku energie, v důsledku čehož svůj magnetismus ztratí.

"Rázová vlna poskytuje energii, přesahující množství energie (jeden gigapascal pro magnetit a 50 gigapascalů pro hematit) potřebné k blokování zbytkového magnetismu v jednotlivých magnetických zrnech," píší vědci v nové studii, zveřejněné v odborném titulu Scientific Reports.

Objev od Santa Fé

Autoři této studie zjistili v 1,2 miliardy let starém dopadovém útvaru nacházejícím se poblíž města Santa Fé v Novém Mexiku, že magnetismus horniny se po dopadu meteoritu již nikdy nevrátil do původního stavu.

Jako možné vysvětlení navrhují hypotézu, že plazma vytvořila "magnetický štít", jenž udržoval zrna v jejich rozrušeném stavu, v němž se rozřadila náhodně, nikoli podle planetárního magnetického pole. Tím došlo k poklesu magnetické intenzity na 0,1 procenta úrovně horninového nasycení, tedy asi na desetinu přirozené úrovně.

Dopad meteoritu.
Antarktida skrývá vesmírný poklad, před 430 tisíci lety tu došlo k obří explozi

Podle vědců může vzhled rázové vlny tvořit magnetické stínění, umožňující držet magnetická zrna v tzv. superparamagnetickém stavu, při němž zůstanou v náhodné orientaci, což výrazně snižuje celkovou magnetickou intenzitu.

"Naše data nejenže objasňují, jak může proces dopadu snížit magnetickou paleointenzitu, ale také inspirují další směr studia, při němž by se pomocí snížené magnetické paleointenzity dala určovat místa dopadů," uvedli vědci.