Pomocí desítky let trvajících pozorování migračních tras zvěře vědci vysledovali, že konkrétně dvě velká stáda sobů polárních (Rangifer tarandus) cestují ročně přes Aljašku a Kanadu až 1350 kilometrů. Odpovídá to například vzdálenosti mezi Prahou a Barcelonou. Krok s nimi drží jen kanadská populace vlka obecného (Canis lupus), jejíž příslušníci pravděpodobně sledují sobí stáda a jsou jedinými svého druhu, kteří v naději na kořist urazí přes 1000 kilometrů ročně.

V sousedních Spojených státech amerických je největším "tulákem" jelenec ušatý (Odocoileus hemionus), jenž ročně urazí až 772 kilometrů napříč státy Wyoming a Idaho. Dalšími zvířecími druhy schopnými zdolávat pravidelně stovky kilometrů jsou afričtí pakoně žíhaní (Connochaetes taurinus) nebo někteří asijští sudokopytníci, například mongolské gazely nebo tibetské antilopy známé jako čiru (Pantholops hodgsonii). Tato zvířata ročně ujdou kolem 600 až 700 kilometrů.

Jelenec ušatý se pohybuje po "zpáteční trase", která činí ve Wyomingu a v Montaně kolem 300 kilometrů, zatímco v nehostinnější Kanadě až 435 kilometrů. Podle serveru Science News určili vědci tuto vzdálenost tak, že změřili přímku mezi dvěma koncovými body zvířecí migrace a danou hodnotu vynásobili dvěma kvůli tomu, že zvířata se po vykonání pouti vrací zpět do místa, ze kterého vyšla. 

Hmyz to má snazší

Jakkoli mohou ujité kilometry působit impozantně, nevyrovnají se tisícovkám kilometrů, jež každoročně urazí migrující hmyz. Důvodem může být podle vědců i to, že hmyzu na rozdíl od velkých zvířat nebrání tolik v pohybu infrastruktura. 

"Pro suchozemská zvířata může být nepřekonatelná i tak drobná překážka, jako je silnice, zastaví je také ploty a zdi. Oblasti, jimiž může zvěř přirozeně procházet, se zmenšují," uvedla Claire Teitelbaumová, ekoložka z Radboud University v nizozemském Nijmegenu, která na nové studii nespolupracovala. 

Dlouhodobé sledování zvířecí migrace by přitom mělo pomoci právě při plánování výstavby zvířecích koridorů, jimiž by mohla zvěř procházet i přes stavby, jako jsou dálnice nebo železnice - jde například o "přírodní mosty" přes dálniční komunikace, které se nechávají zarůst přirozenou vegetací a slouží jako zvířecí stezky, nebo o podobně řešené průchozí tunely pod tratěmi.

Důvodem, proč nejdál putují zvířata v Kanadě a na Aljašce, je pravděpodobně fakt, že v těchto zemích se nacházejí největší plochy přirozeného přírodního terénu bez lidských staveb. "Sever je výrazně méně rozvinutý než dolních 48 amerických států, takže je tam pro zvířecí migraci mnohem víc místa," říká spoluautor studie Kyle Joly, biolog sledující volně žijící živočišné druhy v národních parcích na severní Aljašce a na hranici Arktidy. Podle něj se vzdálenost, na jakou musí zvířata putovat za potravou, zvětšuje v důsledku klimatických změn a úbytku vegetace.

Některé šelmy zvládnou víc

Výzkum také došel k překvapivému zjištění, že v některých jednotlivých případech urazí víc kilometrů predátoři než jejich kořist. Nejznámějším příkladem je podle Jolyho konkrétní exemplář vlka obecného v Mongolsku, který v roce 2003 ušel trasu dlouhou 7 247 kilometrů. Známý je také případ mladé lišky polární, která v roce 2018 urazila 3500 kilometrů za pouhých 76 dnů a doputovala po zamrzlé trase z norských ostrovů Špicberky až do severní Kanady. 

Rovněž medvědi lovící aljašské losy překonávají většinou při cestě za kořistí větší vzdálenosti než kořist samotná. "Celkový rozsah zvířecího pohybu je důležitý proto, aby lidé věděli, jaký rozsah ochranných opatření zvolit," dodává Joly.