Podle StB se tím dopustil rozvracení republiky. Lokajíčkův výzkum mikrosvěta jader byl přerušen, a vědec tak ztratil náskok. Nobelovu cenu za fyziku v roce 1969 získal Gell-Mann. Dramatický příběh veřejnosti málo známého českého vědce zpracoval pro Paměť národa autor Mikuláš Kroupa.

Budoucí profesor fyziky Miloš Lokajíček, oblíbenec studentů Matematicko-fyzikální fakulty i vědců z Fyzikálního ústavu Akademie věd, pocházel z rodiny holiče a kadeřnice z malého města u Plzně, ze Starého Plzence. „Moji rodiče se museli ohánět i o víkendu, tak mě do šesti let vychovával dědeček na statku. A ten mě vodil do kostela,“ vypráví Lokajíček na audio nahrávce, kterou s ním pro Paměť národa pořídil v roce 2013 badatel a církevní historik Martin Jindra, druhý, tentokrát video záznam jeho pamětí, pořídil Martin Kroupa v roce 2016.  

Vazební fotografie Miloše Morávka
Krutý konec odbojáře Miloše Morávka: jeho přátelství mu podepsalo rozsudek smrti

Ještě než Miloš Lokajíček nastoupil do první třídy obecné školy, málem umřel. Vytvořily se mu na zádech hnisající vředy, kvůli horečce upadal do mdlob. Místní lékař konstatoval, že se blíží konec. Milošově mamince se prý tu noc zdál burcující sen a k ránu vyrazila do Plzně, kde přemluvila dalšího lékaře, který chlapce navštívil. Okamžitě provedl chirurgický zásah, vředy otevřel a vyčistil. Chlapec se jakoby zázrakem rychle zotavil.

Jenomže do týdne náhle zemřel jeho dědeček. Když se to dozvěděl doktor, co zachránil hocha, nechtěl tomu věřit. „Ptal se, za koho maminka drží smutek? Když mu řekla, že za dědu, nevěřil. Jak to, že tak náhle zemřel ten postarší, ale jinak statný a zdravý člověk?“ vyprávěl Lokajíček. Jejich sousedé prý rodině sdělili, že dědeček je navštívil ve chvílích, kdy se Miloš zmítal v horečkách, a prozradil jim, že se modlí, aby Pán Bůh vzal jeho život a daroval ho chlapci. Miloš Lokajíček se zařekl, že svůj život proto nepromarní. 

Místo Skauta deskriptivní geometrie

Na prestižním plzeňském klasickém gymnáziu zjistil, že si může vybrat, kterému oboru se bude v životě věnovat. Výborně mu šly jazyky latina a řečtina, bavila ho filozofie, výjimečně exceloval v matematice a fyzice. Zatímco spolužáci chodili do skauta, Miloš pročítal vysokoškolská skripta deskriptivní geometrie, která se na klasickém gymnáziu ani nevyučovala. Odmaturoval v roce 1942, ale protože vysoké školy nacisté zavřeli, nastoupil na elektrotechnickou průmyslovku a za dva roky složil z elektrotechniky druhou maturitu. Poté přijal nabídku práce v plzeňské Škodovce do kanceláře elektrovýzkumu. 

Stůl dostal vedle o něco staršího Josefa Hoška, stali se blízkými přáteli. Oba milovali matematiku a fyziku, plánovali po válce vysokoškolské studium, oba věřili a jako katolíci pravidelně navštěvovali bohoslužby. Josef Hošek měl také krásnou sestru Annu, kterou si v roce 1949 Miloš Lokajíček vzal za manželku, vychovali spolu pět dětí. Josef Hošek vzal Miloše do společnosti křesťanských intelektuálů. Po válce studovali v Praze, sdíleli pokoj, ale i ideály západního hnutí Křesťanské dělnické mládeže (JOC - Jeunesse ouvrière chrétienne). 

Být připraven pomáhat a šířit křesťanství, tak učila rodina

Miloš Lokajíček se díky Hoškovi seznámil s vynikajícími teology, filozofy, profesory, kněžími, např. Mádrem, Zvěřinou, Heiderem, Vackovou a s jezuitou Tomislavem Kolakovičem. Kdo s Kolakovičem přišel do kontaktu, hovoří o něm jako o zcela výjimečné osobnosti – vzdělaném, zapáleném, organizačně schopném člověku.

Kněz Oto Mádr, politický vězeň, který u komunistického soudu dostal doživotí, na Kolakoviče pro Paměť národa vzpomínal: „Během několika měsíců zaškolil řadu lidí v Praze a Brně během zvláštních exercií zaměřených právě na tuto aktivní formu křesťanství a laickou církev. Pak odešel dál do dalších zemí. Docházely pak jen kusé zprávy, co dělá, a že zemřel, nic víc. Ale my už jsme ho už nepotřebovali. A to bylo na něm to velké! Probudil, rozfoukal ohníček a nechal ho hořet,“ vypráví Mádr.

Alois Grebeníček
Trestu unikl. Sadistického vyšetřovatele Grebeníčka uchránila liknavá soudkyně

Miloš Lokajíček vyprávěl, že pátera Kolakoviče doprovázel na nádraží, nesl mu kufry a jezuita do poslední chvíle rozdával instrukce, kdo, kdy a co by se dalo dělat, až nakonec naskakoval do rozjíždějícího se vlaku.

Od začátku 50. let se řada schůzek pražských křesťanských kroužků „Rodiny“ konala v pražském smíchovském bytě Lokajíčkových. K jejich nejbližšímu okruhu přátel patřili kromě Hoška, Zvěřiny, Vackové a Mádra i Jitka Malíková a bosá karmelitánka Anna Magdalena Schwarzová a další. Jejich setkání začínaly modlitbou, teologickou promluvou a následovala diskuze nad tím, jak a co ve svém okolí dělat, jak pomáhat. Někteří u sebe ukrývali pronásledované kněze, jiní organizovali přechody přes hranice, další kolportovali letáky a jiné převážně teolgické texty, např. text kněze Oty Mádra Slovo o této době.

Lokajíček neprozradil během výslechu na STB moji babičku

Miloš Lokajíček se k mému milému překvapení v jedné chvíli ve vyprávění zarazí a zavzpomíná, že před svým zatčením osobně kamsi doručil rozhlasovou nebo divadelní hru spisovatelky Hany Proškové. (Hana Prošková, v rodině a mezi přáteli oslovována „Haník“, je babičkou autora Příběhů 20. století Mikuláše Kroupy, pozn. red.).

Josef Plojhar (vpravo) na konferenci CDU
Zemřel při recepci na sovětské ambasádě. Josef Plojhar umetl KSČ cestu k moci

Mohu potvrdit, že v rodině matné povědomí o něčem takovém máme. Babička prý nějaké absurdní drama sepsala a rukopis byl úspěšně dopraven za hranice. Hru odvysílal zahraniční rozhlas – buď Rádio Vaticana, nebo Svobodná Evropa. Žádné další podrobnosti, např. o jakou hru jde, se mi zatím objevit nepodařilo. Haník se přátelila s mnoha křesťanskými intelektuály, kteří pak skončili ve vězení. Znala Lokajíčkovi, Jitku Malíkovou, Oto Mádra, Růženku Vackovou, sama se kriminálu vyhnula. Miloš Lokajíček moji babičku během výslechu ve vyšetřovně StB v únoru 1954 neprozradil a tajná policie jméno autora oné rozhlasové hry nezjistila.

Estébáci vyrušili Lokajíčkovi při večeři

V první polovině padesátých let StB postupně zatýkala jednotlivé členy „Rodiny“. V únoru 1954 přišla řada na Miloše Lokajíčka. Zatčen byl doma během večeře s rodinou. Měl už dvě děti, třetí bylo na cestě. Po domovní prohlídce ho převezli na Ruzyň, kde skoro půl roku strádal samotou a nepohodlím. V duchu se modlil a počítal matematické rovnice a promýšlel systematizaci elementárních částic. Miloš Lokajíček na nahrávce říká, že ho vlastně potkalo štěstí – jednak se ho hned od počátku zastával v té době již renomovaný a režimem chráněný prof. Votruba, jednak dostal prý mírného vyšetřovatele.

Chtěli, aby překládal tajné americké materiály o jaderném výzkumu 

Umístili ho do technického komanda ve věznici v Opavě, kde vedl skupinu asi šesti matematiků a fyziků. Překládali z angličtiny do češtiny „zpravodajsky“ ukradené americké tajné materiály o jaderné energii. „Smál jsem se, že tomu nemohou rozumět, když si to ani nedokážou přeložit z angličtiny. Takže jsme tam záměrně nechávali chyby. Nám to ale ohromně pomohlo. Udržovalo nás to v oboru,“ vypráví Lokajíček, který se dostal z vězení za zcela neobvyklých okolností za tři a půl roku. 

Potřebuju Lokajíčka, tak ho propusťte

Lokajíček seděl ve vězení a mezitím jeho kolegové z Akademie věd úspěšně stoupali v kariéře. Kvantová fyzika a jaderný výzkum se staly strategickými obory, o které se vedl závod se Západem. V SSSR komunisté vybudovali vědeckou laboratoř Spojený ústav jaderných výzkumů (SÚJV) v Dubně asi sto dvacet kilometrů od Moskvy. Výzkum zahájili v roce 1956. Profesor Votruba se stal náměstkem generálního ředitele. 

21. srpen 1968 v Pardubicích.
Dozorkyni nechali komunisté stát ve vězení nahou. Srpnem 68 vše teprve začalo

Když ústav v roce 1957 slavnostně s početnou soudružskou delegací navštívil prezident Antonín Zápotocký, doprovázel ho právě prof. Votruba. Prezident se na něj v jednu chvíli bodře obrátil s řečnickou otázkou: „Soudruhu, a co byste tak nejvíc k výzkumu potřeboval?“ Profesor vyhrknul: „Stačila by jediná věc, okamžitě propusťte kolegu Lokajíčka!“ Zápotocký se pak ptal, za co je zavřený. Když mu vysvětlili, že za křesťanství a pořádání kroužků, odvětil, že to tenkrát soudruzi od StB přeháněli a že pro něj něco udělá. „A taky udělal,“ konstatuje lakonicky Lokajíček, kterého v následujících pár dnech v létě 1957 propustili, soud mu zbytek trestu prominul.

Vědec s pevným charakterem

V roce 1992 vědec Fyzikálního ústavu AV Miloš Lokajíček získal Zlatou plaketu za zásluhy o rozvoj ve fyzikálních vědách. Do kanceláře ústavu chodíval den co den i ve svých devadesáti letech a vedl ostré odborné polemiky s kolegy. Také ‚pro bono‘ vyučoval studenty na Matfyzu a pomáhal jim s jejich diplomovými pracemi. S teorií, že stejné fyzikální zákony platí jak v makrosvětě, tak mikrosvětě, ve vědeckém světě neprorazil. S několika jeho kolegy z Akademie věd jsme o něm hovořili a shodují se v jednom: profesor Miloš Lokajíček byl vzdělanec a nesmírně laskavý člověk pevného charakteru. Drtivá většina lidí prý věděla, že byl v padesátých letech zavřený, a o to víc si ho vážili.

Paměť národa je jednou z nejrozsáhlejších sbírek vzpomínek pamětníků v Evropě. Veřejnosti je přístupná online od roku 2008 jako databáze pamětníků, kteří byli přímými svědky událostí 20. století. Vše je dostupné na webu www.pametnaroda.cz