Nové americké skafandry, jejichž název zní Exploration Extravehicular Mobility Unit, zkráceně "xEMU", počítají s pohybem ve volném kosmu mimo prostory Mezinárodní vesmírné stanice. Úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) je představil krátce poté, co svůj nový prototyp skafandrů ukázala i ruská Federální kosmická agentura (Roskomos).

Protože se měsíční povrch skládá z ostrých drobných úlomků připomínajících skleněné střepy, má nový americký skafandr řadu bezpečnostních prvků odolných vůči působení měsíčního prachu, které zabraňují jeho vdechnutí nebo zanesení životně důležitých systémů. Je také navržen, aby vydržel extrémní teploty od minus 250 stupňů Fahrenheita (méně než minus 156 °C) ve stínu až po 250 stupňů Fahrenheita (přes 121 °C) na slunci.

NASA také upgradovala svůj systém přenosného životaudržitelného systému Portable Life Support System, který v obleku zajišťuje přísun dýchatelného vzduchu, odstraňuje z obleku vydechovaný oxid uhličitý, plyny, pachy a vlhkost, reguluje teplotu a monitoruje celkový výkon obleku.

Jak nás "vidí" astronauti z ISS?

Podle odborného internetového blogu Techeblog budou astronauti na misích Artemis v novém skafandru také výrazně pohyblivější, a to díky nové spodní části skafandru vytvořené z pokročilých materiálů, která disponuje kloubovými ložisky umožňujícími větší ohyb nohou v kolenou a lepší rotaci v bocích. Boty budou mít pružnější podrážky. Horní část skafandru byla vylepšena o plecovou část, aby mohli astronauti volně pohybovat pažemi, zvedat snadno předměty nad hlavu nebo se přes tělo v natlakovaném skafandru pro něco natáhnout.

Také ruský skafandr Sokol-M je vyroben z nových materiálů, kompletně vzduchotěsný a lehčí než jeho předchůdce Sokol-K. (Ten vážil přibližně 10 kg a proslavily ho ikonické snímky kráčejících nahrblých kosmonautů s kufříkem v ruce - kufřík obsahoval ventilátor, chladící kosmonauta předtím, než byl jeho skafandr napojen na ventilaci v kabině kosmické lodi a určitou přikrčenost kosmanutů vyvolávala konstrukce skafandru koncipovaného zejména pro sezení s nazdviženýma nohama). Nový skafandr se také dokáže přizpůsobit různým velikostem, zatímco ty bývalé se musely dělat každému kosmonautovi přímo na míru.  

Problém s močením

Cesta k dnešnímu skafandru byla dlouhá a obtížná. Americký kosmický program Mercury předcházel zhruba o deset let programu Apollo a jeho cílem bylo dostat člověka na oběžnou dráhu Země. Program probíhal v letech 1958 až 1963. U jeho spuštění stál ještě předchůdce pozdější NASA, federální úřad Spojených států nazvaný National Advisory Committee for Aeronautics (NACA). Tento úřad zanikl 1. října 1958 a jeho aktivity přebrala nová organizace NASA.

Odvrácená strana Měsíce:

Skafandry začala v roce 1959 vyrábět firma B. F. Goodrich Company jako modernizovanou verzi svých vlastních výškových přetlakových obleků pro námořní letectvo, jež konstruoval Russel Colley. Jeho tým navrhl pro první astronauty skafandry na míru, aby v kabině budoucí rakety zabíraly co nejmenší prostor. Aatronauti proto nesměli ztloustnout, protože by se do obleku pravděpodobně nenasoukali.

"Naostro" vyzkoušel skafandr jako první Alan Shepard, který 5. května 1961 (23 dní po Juriji Gagarinovi) uskutečnil první americký vesmírný let. A hned se ukázal jeden nedostatek – první skafandr neměl žádné zařízení pro vykonání fyziologických potřeb, protože se počítalo s tím, že astronaut stráví ve vesmíru jen čtvrthodinu. Sheparda však, byť jeho let probíhal jen po balistické křivce s nejvyšším bodem ve výšce 184 kilometrů a byť ve stavu beztíže strávil pouhé čtyři minuty, přece jen přemohlo nutkání a musel se vymočit přímo do skafandru. Protagonista druhého balistického letu Gus Grissom proto dostal gumovou plenu, a John Glenn, první Američan na oběžné dráze, už disponoval prvním plnohodnotným zařízením ke sběru moči.

Pozoruhodné je, že také první sovětský prototyp skafandru vycházel ze zkušeností s přetlakovými oděvy pro letectvo - a že i ruské dějiny dobývání kosmu poznamenalo močení.

Požadavky na skafandr pro sovětský program Vostok, jehož cílem bylo dostat prvního člověka do vesmíru, specifikovala v dubnu 1959 sovětská konstrukční kancelář OKB-1, která vyvíjela nosnou raketu i samotnou kosmickou loď. Jako dodavatel byl vybrán závod číslo 918, známější pod pozdějším názvem "Zvezda", který se od svého vzniku v roce 1952 věnoval právě konstrukci leteckých přetlakových obleků. Do konce roku 1960 vyrobil osm kusů nového skafandru SK-1, z nichž jeden na sebe navlékl i Jurij Gagarin při svém legendárním prvním letu dne 12. dubna 1961. 

A jak to bylo s tím sovětským močením? Gagarin nechtěl mít v kosmu žádné problémy, a tak se vymočil při cestě k raketě na zadní kolo autobusu, který ho vezl. Tento rituál pak pro štěstí opakovaly všechny ruské mužské posádky. Nyní tato tradice ale pravděpodobně skončí, protože nové skafandry, představené Roskomosem na sklonku srpna, už nic podobného neumožňují kvůli jinak umístěnému zipu - zatímco dřívější měly zip v klasickém tvaru směřujícím k rozkroku, ty nové ho mají umístěn diagonálně.

První přistání na Měsíci:

Pozor na oheň

Do dějin se zapsaly i skafandry, v nichž posádka Apolla 11 přistála 20. července 1969 na Měsíci. Jejich vývoj hodně ovlivnila tragédie, k níž došlo o dva a půl roku dříve – dne 27. ledna 1967 uhořeli při kontrole kabiny své rakety tři astronauti Apolla 1. Toto neštěstí vedlo k tomu, že veškeré vybavení dalších posádek prošlo důkladnou revizí s cílem minimalizovat riziko dalšího požáru.

Vrchní vrstvu Armstrongova skafandru tak tvořila nehořlavá látka typu Beta ze skelných vláken a pod ní se nacházely vrstvy málo hořlavého teflonu a polyesterových fólií. Rovněž bavlněné spodní prádlo bylo nahrazeno prádlem z látky Beta. 

Skafandr vážící asi 22,5 kilogramů (bez dalšího vybavení) vyrobila speciální inženýrsko-inovátorská firma ILC Industries. Oproti skafandrům z předcházejícího vesmírného programu Gemini měl Armstrongův skafandr z větší části integrovánu protimeteoroidní a termální ochrannou vrstvu, takže jeho oblékání bylo o něco snazší. I tak skafandr obsahoval až 21 vrstev, v pohybu však bránil astronautovi podle jeho vlastních slov jen málo. Po přistání označil Armstrong jeho nošení za "velmi příjemné".