Dosavadní radiokarbonové datování fosilií z jeskyně Spy zasazovalo tamější neandrtálce do doby zhruba před 24 tisíci lety. Nové testování ale naznačuje, že ostatky jsou ve skutečnosti mnohem starší, z doby před 44 200 až 40 600 lety.

Uvádí to nová studie mezinárodního týmu složeného z vědců z Belgie, Británie a Německa, která byla tento týden publikována ve Sborníku Národní akademie věd (PNAS). Informuje o tom Science Alert s odvoláním na zpravodajství tiskové agentury AFP.

Šli o krok dále

Podle spoluautora dané studie Thibauta Deviese z Oxfordské univerzity a z univerzity v Aix-Marseille AFP vyvinul výzkumný tým lepší metodu zpracování vzorků, která lépe vylučuje kontaminující látky.

Pevná představa o tom, kdy nejbližší příbuzní moderního člověka zmizeli, se přitom považuje za klíčový první krok při snaze pochopit lépe jejich povahu a schopnosti a také zjistit důvod, proč vlastně nakonec vyhynuli, když nejstarší známí příslušníci našeho druhu prosperovali.

Nová metoda se i nadále spoléhá na radiokarbonové datování, jež je dlouhodobě považováno za zlatý standard archeologického určování času, ale zdokonalila způsob sběru vzorků.

Všechny živé bytosti vstřebávají ze své potravy a z atmosféry uhlík, a to včetně radioaktivní formy uhlíku-14, která se časem rozpadá.

Protože rostliny i zvířata přestávají absorbovat uhlík-14 v okamžiku, kdy zemřou, prozradí nám jeho množství v ostatcích, jak dávno žili. V případě kosterních ostatků vědci získávali tuto informaci z kostních částí tvořených kolagenem, protože ty jsou organické.

"My jsme šli ještě o krok dále, protože kostní vzorky může kontaminovat prostředí, v němž byly pohřbeny, nebo klíh využívaný při muzejní práci," uvedl Deviese.

Tým se tak zaměřil na stavební kameny kolagenu, tedy molekuly aminokyselin, a to zejména vybaných specifických jednotlivých aminokyselin, u nichž si mohl být jistý, že byly součástí kolagenu.

Správná datace je zásadní

Kromě ostatků z jeskyně Spy prozkoumal a předatoval ještě vzorky ze dvou dalších belgických paleontologických nalezišť, Fonds-de-Foret a Engis, přičemž zjistil, že pocházejí přibližně z téže doby.

"Datování všech těchto belgických vzorků bylo velmi vzrušující, protože v našem chápání a definování neandrtálců hrály vždy hlavní roli. Téměř dvě stě let po objevení neandrtálského dítěte v lokalitě Engis jsme konečně byli schopni spolehlivě určit, z jaké doby pochází," uvedl další ze spoluautorů studie, Gregory Abrams z archeologického střediska Scladina v Belgii.

Již dřívější genetické sekvenování dokázalo, že ramenní kost neandrtálce z Engisu, jejíž stáří se dříve odhadovalo na 28 tisíc let, byla silně kontaminována hovězí DNA, což naznačuje, že byla konzervována za pomoci klihu vyrobeného z dobytčích kostí.

"Datování je v archeologii zásadní věc. Bez spolehlivého chronologického rámce si nemůžeme být nikdy jistí, že dokážeme správně porozumět vztahům mezi neandrtálci a příslušníky druhu Homo sapiens," dodal další spoluautor Tom Higham z Oxfordské univerzity.

V čem může být nový objev významný? Neandrtálcům se například přisuzoval určitý způsob tvorby a používání kamenných nástrojů, který byla vysvětlován jako známka vývoje jejich schopnosti se učit. "Pokud posuneme dataci jejich výskytu o tisíce let zpět, pak bychom měli paleolitickou výrobu nástrojů znovu přezkoumat, abychom zjistili, zda byly skutečně dílem vyhynulých druhů hominidů," uzavřel Deviese.