yV 585 vykopaných hrobových místech dominovaly kostry koček, psů a makaků. Velká část zvířat ani nebyla z Afriky. „Ten hřbitov, to je něco zcela výjimečného. Umožňuje nám podívat se do velmi intimní sféry života lidí ve starověku,“ uvedla pro polský deník Gazeta Wyborczu archeoložka Marta Osypińská z Archeologického a etnologického ústavu Polské akademie věd, která se vykopávek a průzkumu v antickém přístavu Bereniké účastní již od roku 2011.

Bereniké založil okolo roku 275 před naším letopočtem faraon Ptolemaios II. Přístav ležel na západním pobřeží Rudého moře a mys Ras Banas ho chránil nejen před větrem z jihu, ale i před piráty. Ideální místo pro obchod se slony z nedalekého Súdánu a Etiopie. Navíc do údolí Nilu to měla karavana jen 11 dní.

Později i Římané poznali obchodní potenciál tohoto místa. V prvních stoletích našeho letopočtu se z Bereniké stalo bohaté obchodní centrum, přes které procházelo především luxusní zboží: myrha, kadidlo, parfémy, drahokamy a koření. Podle dochovaných artefaktů se zde mluvilo nejméně dvanácti jazyky.

Zvířecí hřbitov Římané založili v dunách za hradbami města s romantickým výhledem na moře. „Nejstarší hroby jsou z 30. let prvního století našeho letopočtu. Hřbitov byl funkční do poloviny druhého století. V datování nám pomohly mince a keramika, která byla nalezena v hrobech společně se zvířaty,“ popsala v časopise World Archeology Osypińská se svými dvěma polskými kolegy. Autoři jsou rovněž přesvědčeni, že se jim podařilo nalézt důkazy silného vztahu mezi antickými lidmi a jejich domácími mazlíčky.

Prozkoumána pouze centrální část

Zatím ale stále není jasno, jak velký hřbitov vlastně byl. Během deseti sezon se vědcům podařilo prozkoumat pouze jeho centrální část o rozloze 104 metrů čtverečních. V ní našli 585 kompletních koster zvířat několik stovek zvířecích kostí, které se ale nepodařilo přiřadit, protože byly promíchány v několika společných hrobech. Podle archeologů se jedná o ostatky zvířat, které byly vykopány Římany při budování nedaleké svatyně, která je součástí hřbitova. Nebyly ale vyhozeny na smetiště, naopak s pečlivostí a citem přemístěny do společných mohyl.

Mezi pochovanými zvířaty bylo nejvíce koček – 91 procent, necelých šest procent byli psi, zbytek pak opice ad. Kočky byly různých druhů a velikostí, například egyptské domácí kočky v té době byly velké asi jako současná kočka divoká, tzn. o něco větší než například maltézský pinč. I psi byli nejrůznějších tvarů a velikostí. Našli se mezi nimi jedinci velcí jako dnešní mastifové, ale i prckové o velikosti malých špiců. „Psů bylo málo nejspíše kvůli náročnosti jejich živení.

Z jejich ostatků ale vyplývá, že i oni žili v dobrých podmínkách, většina z nich dosáhla zralosti až stáří,“ popisuje výsledky archeoložka. Mezi opicemi vědci našli dva druhy indických makaků, všichni zemřeli ve velmi mladém věku, nejspíše kvůli nedostatku vhodné potravy. Pohřbení primáti svědčí o čilých obchodních vazbách s Východem.

Přestože byla Bereniké bohatým přístavem, životní podmínky zde nebyly jednoduché. Město leží v poušti, nemá vodu, ta se dovážela z desítky kilometrů vzdálených hor. Chovat zde domácí zvířata muselo být opravdu jen pro bohaté. „Našli jsme ostatky psů a koček, jejichž žaludky byly plné kousků ryb. Všechna nalezená zvířata, která měla během života nějaké zlomeniny, byla zaléčená. Některá musela být po zhojení deformovaná, přesto zůstávala se svými majiteli až do konce,“ sdělila vědkyně a dal hned i příklad.

Blízké vztahy

Nález desetileté fenky, které si zlomila tlapu a s jistotou musela kulhat. K tomu byla zcela bezzubá. Přesto, jak dokázaly kosterní ostatky, žila s těmito defekty řadu let. „To nebyl hlídací nebo honicí pes. Někdo se o ni musel celou tu dobu starat, krmit ji kašemi, jinak by nepřežila. Ten člověk k ní musel být velmi silně citově vázán,“ byla si jistá archeoložka.

O blízkých vztazích a starosti svědčí i nalezené texty z doby raněřímské. Příkladem je  ostrakon – tedy keramický střep, který byl používán v antických dobách místo papíru - s textem: „Herenius zdraví Satornila… Co týče koček, stará se o ně Ourses, tak jak jsem ti psal už dříve…“ Přičemž v dřívější korespondenci Herenius informoval Satornila, že Oursesovi za to, že se o kočky postará, už zaplatil.

Některá hrobová místa jsou luxusně zařízená. Jako by majitelé přenesli tehdejší rituál pro lidské pohřby na své čtyřnohé mazlíčky. Všechna pochovaná zvířata jsou položená na boku, jako kdyby spala. Většina zvířat pak měla samostatný hrob, do něhož byla pečlivě uložena na koberci či matraci a přikryta kouskem keramiky. Kočky byly často pohřbívány s obojky zdobenými skleněnými korálky.

Prvním obyvatelem tohoto antického hřbitova zvířátek byl sedmiletý pravděpodobně lovecký pes. „Umřel na rakovinu kostí. Ležel na levém boku, zabalený do deky utkané z palmového listí ve vzoru rybí kosti. Na něm byla položena krásná amfora z Kypru,“ vzpomínala Osypińská.

„Náš nález je vlastně archeologickou revolucí. Až do teď byla řada mých vážených kolegům přesvědčena, že starověcí lidé se na zvířata dívali pouze jako na užitečné nástroje. Kočky loví štíry a krysy, psy žerou odpadky. Výsledkem naší práce je ale reflexe, že ne všichni lidé v antice byli tak primitivní. Naopak řada z nich věřila, že si domácí zvířata zaslouží stejné chování, jaké náleží člověku. Zvíře pro ně bylo rovnocennou bytostí. Až monoteistická náboženství nás přesvědčila, že zvíře nemá duši a proto je podřadnou bytostí,“ dodala pro polský deník vědkyně.