"Když si vložíte pod mikroskop sklíčko s želvuškou, nikdy nevíte, co můžete čekat. Tito podivní vodní medvídci patří mezi nejzvláštnější tvory na planetě a neustále nás překvapují. I když je pozorujete vlastníma očima, může být těžké určit, co se sakra zase děje," napsal o želvuškách odborný web Sciencealert, který zaznamenal nové pozorování biologa Rafaela Martín-Leda, jenž studuje mikroorganismy typu želvušek už léta.

Želvušky přitahují dlouhodobě pozornost vědců zejména svou výjimečnou schopností přežití, která jim dovoluje přizpůsobit se téměř všemu. Podle moderní vědy jsou dokonce vůbec nejodolnějším organismem na naší planetě, navíc jedním z mála, který pamatuje ještě dinosaury. 

Dokážou přežít ve vroucí vodě o teplotě až 150 stupňů Celsia, snesou tlak 7,5 gigapascalů, odpovídající tlaku 180 kilometrů pod povrchem Země, přežijí zchlazení na teplotu blízkou absolutní nule (272,8 stupňů pod nulou) a pokud jde o schopnost vyrovnat se s gama zářením, snesou asi tisícinásobně intenzivnější záření než člověk. Při tom všem docela mírumilovně přežívají v mechu a zdá se, že své mimořádné schopnosti ani nepotřebují. A pořád to není všechno.

Vzácná zvířata žijící v honduraské džungli:

Bříško plné třpytivého světla

Biolog Rafael Martín-Ledo našel před nedávnem v mechu na břehu řeky Saja v severním Španělsku želvušku, která byla ještě podivnější než všechny ostatní. Když ji dal pod mikroskop s fázovým kontrastem, který upozorňuje na změny jasu a drobných struktur, s překvapením zjistil, že bříško kroutícího se "vodního medvídka" je plné třpytivého světla. Okouzlující krátké video svítící želvušky umístil biolog na svůj twitter, kde ho opatřil popiskem: "Hádejte, co mám v bříšku?"

Jako v případě ostatních záhad týkajících se želvušek, ani v tomto případě nikdo neví, co se vlastně děje. Co vlastně představuje onen duhově zařící materiál, natož odkud pochází, vědci teprve zkoumají. Podle Martín-Leda může jít o aragonit, obyčejnou krystalickou formu uhličitanu vápenatého, který je často vidět ve skořápkách mořských živočichů a známe ho i z některých krápníkových jeskyní. A podle biologa může tento materiál pocházet z vlastních úst želvušky, jejichž část vodní medvídek zřejmě spolkl.

"Abychom pochopili, jak je to možné, je důležité vědět něco o anatomii želvušek," píše Sciencealert. Tito zhruba milimetroví vrásčití vodní medvídci mají dlouhá trubkovitá ústa, která jsou vyzbrojena párem krystalických zoubků nazývaných stilety (podle označení pro dýky s úzkou čepelí). Ty používají k propíchnutí kořisti (rostlin nebo jiných malých bezobratlých živočichů) a sání tekutin z jejího těla. 

Možný klíčem k rozluštění současné záhady je to, že tyto zuby tvoří téměř výhradně aragonit a obměňují se pouze tehdy, když želvuška prochází pravidelným "svlékáním z kůže", jinými slovy se zbavuje starého tělesného pokryvu za účelem umožnění dalšího růstu. Stručně řečeno, Martín-Ledo si myslí, že světélkující "medvídek" mohl náhodně spolknout vlastní zuby během tohoto procesu.

Několik dalších odborníků na želvušky zmínilo i možnost "kanibalismu", tedy sežrání jiné želvušky, ale Martín-Ledo pochybuje, že by se světélkující krystaly dostaly do těla "jeho želvušky" tímto způsobem. "Želvušky se krmí nasáváním tělních tekutin jiných bezobratlých, vířníků, hlístic, nálevníků a podobně, takže si nemyslím, že by pojídaly jiné želvušky," namítl biolog na poznámku Scicencealert na svém Twitteru.

Různé teorie

Ani jeho teorie ale nemusí být nutně správná. Skepticky se k ní staví například Kazuharu Arakawa, molekulární biolog působící na japonské univerzitě Keio (japonští biologové se želvuškám dlouhodobě věnují, většina zjištění o schopnostech těchto mikroorganismů přežít mimořádně náročné podmínky pochází z jejich experimentů, pozn. red.). Podle něj není pravděpodobné, že by želvuška spokla část vlastních úst.

"Ústní aparát želvušek neumožňuje přímou spotřebu chitinových struktur (chitin je polysacharid, představující například u členovců hlavní složku nebuněčné vrstvy pokrývající povrch těla, pozn. red.). Želvušky jsou uzpůsobeny tak, aby svými zuby pronikly do pevné vnější kostry (exoskeletu) a nasávaly tělesnou tekutinu. Pokud se ve střevech světlušky opravdu objevily krystaly aragonitu, pocházely by pravděpodobně spíš z řas nebo bakterií, které konzumuje," uvedl Arakawa.

Především ale zdůraznil, že to vše by platilo jen v případě, že ten podivný lesklý obsah želvuščina břicha jsou opravdu aragonitové krystaly, což není vůbec jisté. "Budeme si muset počkat, až biologové provedou další výzkum," říká Arakawa. "Bez řádných vědeckých podkladů to seriózně zhodnotit nemohu."

Tajemství zářícího bříška jednoho z nejtajemnějších pozemských živočichů tak na své definitivní odhalení ještě čeká.