Kdy jste propadla mineralogii?
Jeden z prvních iniciačních zážitků mám spojený s tatínkem, který vystudoval hornicko-geologickou fakultu. Bylo mi asi šest a někde na Kozákově (nejvyšší hora Českého ráje, bývalá sopka a naleziště drahých kamenů, pozn. aut.) jsme šli po kamenité planině. Taťka vzal nějaký šutr, klepl do něj kladívkem a uvnitř se objevila krásná krystalová drúza. Pro mě to bylo Uau! – překvapení, že ty šedé kameny v sobě ukrývají něco nepoznaného. Asi od té doby jsem se na kaž­dý kámen začala dívat s tím, že může skrývat tajemství, nést nějaký příběh.

Sehrálo roli i to, že jste dětství strávila na Karvinsku?
Vzpomínám si, jak taťka stavěl garáž, a my si hráli na výsypkách z hlušiny, kde jsme nacházeli otisky přesliček a kůry stromů. A on nám při tom vyprávěl, že celá ostravsko-karvinská uhelná pánev byla v období karbonu obrovským jezerem, které během milionů let mnohokrát vyschlo a znovu se i naplnilo. Najednou si uvědomíte, že ani netušíte, že chodíte po pradávné krajině – po zkamenělé historii planety. Pro mě bylo dobrodružství to objevovat.

Jako malá jste asi nechtěla být herečkou ani paní doktorkou…
Odmala jsem chtěla studovat archeologii nebo geologii. Až časem mi došlo, že archeologie je jen výsek dějin, který se týká objevování historie lidstva. Kdežto geologie se týká historie planety včetně vlivů z vesmíru, které naši zemi od počátku formovaly. A že díky geologii můžeme odkrývat, co se s naší planetou dělo – kde byl mořský záliv či útes, kde se srážely kontinenty…

Machu Picchu, tajemné město plné kamenů:

Nakonec jste vystudovala prostorový design a vaší celoživotní vášní se stala mineralogie.
Nejsem ale mineralog v tom pravém smyslu. Můj pohled byl vždycky mnohostranný, což mě baví. Vždy mě to zajímalo s ohledem na vznik a formování prostoru kolem nás. A vždy mě fascinovala estetika přírody obsažená v kamenech – některé kusy by se daly vystavit jako umělecká díla. Na mineralogických výpravách nikdy nehledám jeden určitý kámen. Kolikrát se mi ostatní smějí, protože mě uchvátí takový, který podle nich nemá žádnou hodnotu. Pro mě je ale esteticky zajímavější a odnáším si ho. Vlastně někdy sbírám „zbytky“, které ostatní mineralogy nezajímají, a tak se doplňujeme. Kromě toho se snažím krajinu číst – ne všude se drahé kameny vyskytují, a vy se v tom musíte naučit orientovat.

Jak a kde se to učíte?
Všude možně. Z odborných knih a časopisů, internetu, vysokoškolských prací, přednášek i od kolegů. A jsem taky posluchačka. Na výpravách tiše poslouchám ostatní a snažím se od nich dozvědět co nejvíce o mineralogii, geologii, krajině…

Zdědil tu zálibu i váš syn?
Bere to spíš okrajově, má spoustu jiných zájmů – hlavně chemii, kterou vystudoval a která má k mineralogii blízko. Ale na mineralogické výlety do přírody se mnou jezdí rád.

Brala jste ho na výpravy jako malého?
Kameny jsem se zabývala vlastně všude. Začínala jsem tím, že jsem je fotila – struktury, skály, geologické eroze, rozpukané objekty, ve kterých klíčí semínka rostlin… Lidé si běžně fotí krajinky, já kameny. Syn to věděl, lezl se mnou po skalách a byl přirozenou součástí mého „postižení“.

Vtipná sebereflexe…
Kámen jako materiál mě prostě fascinoval. Obklopuje nás všude, aniž si to uvědomujeme – jako krajinotvorný, architektonický, zahradní, sochařský, šperkařský nebo interiérový prvek. Když navrhuju interiéry, někdy používám své velkoplošné fotografie kamenných struktur na stěny. Dokážou vnést do interiéru zklidnění, nebo naopak dynamiku, a tím je proměnit.

Používala jste jako designérka kameny třeba jako součást nábytku?
To bych ráda! Vyžaduje to ale odborný přístup. Kdysi jsem chtěla studovat i sochařinu, ve které jsem viděla potenciál práce s kamenem. Ale v přírodě se dají najít takové skvosty, které bez jakéhokoli opracování stačí v interiéru jen vhodně umístit – třeba na sólo podstavec – a stanou se z nich téměř umělecké objekty.

Máte doma pro své poklady čestné místo?
Mám. Ale nechci z nich dělat banální výstavku ani je dávat do vitrín jako v muzeu. Některé si samy našly své místo a doplňují ho. Se zbytkem si nevím rady, protože se svých nálezů odmítám vzdát. Chci, aby v interiéru vynikla jejich krása, ale zároveň s ním nekontrastovaly.

A máte svůj nejoblíbenější kámen?
Říkáme mu achát nula. Pochází odněkud z Českého ráje a moje prateta ho měla doma ve vitrínce mezi porcelánovými soškami a pozlacenými hrníčky. Jako děti jsme ho za tím sklem sekretáře obdivovali. A každý bratranec a sestřenice ho chtěl. Jen výjimečně ho vytáhla a ukázala nám ho zblízka. Když prateta umřela, dědictvím se dostal ke mně, což mě moc těší.

Jak jste se dostala do komunity mineralogů?
Dostat se ke kamenům fyzicky blíž mě strašně lákalo, proto jsem se tam snažila proniknout. Trvalo mi dlouho, než jsem našla někoho, kdo by mě zasvětil. Chodila jsem na mineralogické burzy a vyptávala se, jestli by mě někdo nevzal do party. Náhodně jsem se pak dostala ke kamarádovi, se kterým teď na výpravy jezdím. Postupně mě začal seznamovat s dalšími mineralogy z celé republiky i Slovenska. Jsem mu za to vděčná, protože bez něj by byla moje snaha pořád marná. Ale je fakt, že jsem stále lehce vyčleněná.

Jak to myslíte?
Nejsem erudovaný mineralog, který by o minerálech věděl první poslední. Ještě pořád se učím. Ale možná tam ani nikdy patřit nebudu, protože jsem žena. V jejich vnímání nikdy nebudu na stejné úrovni, protože mojí obrovskou nevýhodou je nepoměr fyzické síly. Jsou místa, kam jet sama nemůžu, protože je to pro mě namáhavé, některé kameny jen geologickým kladívkem neroztlučete. A někam sama jezdit ani nechci, protože je to pro samotnou ženu nebezpečné.

Tak i brašna s nářadím musí dost vážit.
To je taky problém, na rozdíl od mužů ho nenosím tolik. Na výpravu si beru tak akorát kapesník, termosku s čajem, svačinu, rukavice a tesařské kladívko, které se trochu blíží tomu geologickému. Různé druhy lopat a kladiv bych vůbec neunesla.

Je v mineralogické komunitě hodně žen?
Díky sociální síti vím, že několik žen po republice je. Ale spíš chodí na výpravy se svými muži a mají to jako společného koníčka. Ve svém okolí znám jen jednu ženu, která chodí na kameny se svým známým a není jen doprovod, sama výpravy iniciuje.

Jak se cítíte v převážně mužském světě?
Vnímám to celé trochu jinak než muži. Kromě samotného hledání kamenů je pro mě důležité užít si krajinu a často výjimečná místa nálezů. A taky si chci zachovat ženskost – když mi byly koupeny maskáče, tak se mě až dotklo, že se mám převléct za vojáka. Nakonec se to vyprávělo jako vtipná historka. Ale já jim pořád říkám, že chci vypadat příčetně, i když často paradoxně moc příčetně nevypadám.

Jak to?
Když je zima, nabalím na sebe strašně moc vrstev. Beru si čepici, kterou normálně nenosím, a klidně i dvoje rukavice. Celý den jsme v přírodě, několik kilometrů od auta a není z toho úniku. Pak už vlastně ani z dálky nejde poznat, jestli ta nabalená postava je žena, nebo muž. A když dorazíme na místo, kde je jíl nebo bahno, vracím se domů tak špinavá, že už ani není vidět, jestli na sobě mám ty maskáče.

Déšť a bahno… Ani si nechci představit, že se do něj dá zapadnout.
Dá! Po zimě na podmáčeném poli jsem uvízla tak, že jsem se nemohla hnout. Propadala jsem se jako v tekutých píscích. Čím víc jsem se hýbala, tím víc se bahno kolem mě svíralo tak, že jsem vůbec nemohla vytáhnout nohy s gumáky. Bylo to zoufalé… Nakonec jsme to s parťákem zvládli. Vtipné bylo, že jsem pak viděla na Facebooku fotku gumáků trčících z bahna, které nějaký mineralog musel na poli nechat.

Není to příliš nebezpečný koníček?
Mohl by být, pokud člověk není obezřetný a pro kus kamene riskuje cokoliv. Věřím tomu, že v honbě za pokladem můžete ztratit hlavu. Ale hledání záhněd na poli na Vysočině je procházka, ze které maximálně bolí záda z neustálého ohýbání.

Riskujete?
Někdy si uvědomuju, že už to bylo na hraně. Ale když jedu se synem, jsem většinou já tou brzdou, protože mateřský pud je silnější než cokoli jiného. Vždy je lepší rizika předvídat. Když se chováte uvědoměle, nebezpečné situace nastat nemusí.

Už jste našla svůj nejvzácnější kámen?
Mám radost ze všech svých nálezů včetně těch, které nemají velkou mineralogickou hodnotu, ale jsou zajímavé třeba svou barvou nebo tvarem. Pro mě je zásadní, že si pamatuju každý kámen, který najdu. Kde ležel, možná i co jsem měla tehdy na sobě… Má pro mě daleko větší hodnotu než mnohem vzácnější kameny, které jsem dostala nebo koupila a které jsou bez příběhu.

Vy asi nejste typický lovec pokladů, že?
Cítím hlavně pokoru. Vůči gigantickým geologickým jevům v naší historii, vůči estetice přírody, od které se pořád učíme. A navíc je to láska – fakt nesnáším, když přírodu někdo ničí ve jménu lovení kamenů pro byznys.

Podařilo se vám svou zálibu propojit s prací. V galerii PLATO pořádáte mineralogickou seznamku, chystáte hromadné výpravy za kameny…
Pořád soucítím s těmi, kteří jsou na tom jako já na začátku, mimo komunitu. Mezi mineralogy potkávám neskutečně zajímavé lidi. Odhalují mi další způsoby, jak se dívat na kameny a na to, jak nás ovlivňují. Jsem moc ráda, že ty lidi mohu pravidelně propojovat a být u zrodu nové komunity. A mám radost, že se to vše děje v otevřeném prostředí, kam může přijít kdokoli.

Co by vám do budoucna udělalo největší mineralogickou radost?
Chtěla bych u toho vydržet co nejdéle a v dobré kondici, užívat si to a těšit se na další nálezy.

Michaela Ondroušková

* Amatérská mineraložka s vášní pro kameny už od dětství.

* Pochází z Karviné, žije v Ostravě.

* Vystudovala prostorový design na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.

* Věnuje se grafickému designu, navrhuje interiéry i venkovní prostory. Jako designérka působila v televizním pořadu Bydlení je hra.

* Pracuje v galerii PLATO, kde mimo jiné připravuje mineralogické seznamky a výpravy pro veřejnost (www.plato-ostrava.cz).

* Má syna (25 let).

HANA HALFAROVÁ