Magnetické pole Země tvoří elektrický proud vznikající třením při rotaci vnějšího polotekutého zemského jádra. Toto jádro tvoří oceán přehřátého a vířícího tekutého železa. Na rozdíl od pevného geografického severního pólu se tedy ten magnetický pohybuje podle toho, jak se mění magnetické pole v návaznosti na pohyb tekutého železa ve vnějším zemském jádru.

Pohyb magnetického severního pólu byl poprvé zaznamenán v roce 1831. Od té doby vědci sledují jeho neustálé pomalé posouvání od kanadské Arktidy směrem na Sibiř. Důvodem, proč je nezbytné věnovat tomuto jevu pozornost, je mimo jiné nutnost pravidelné aktualizace světového modelu zemského magnetického pole, podle nějž se řídí řada mezinárodních navigačních systémů, využívaných například ve smartphonech, v mapách Google, ale i v moderní lodní dopravě. Současná rychlost posunu magnetického pólu je přitom taková, že si vyžádal předčasnou aktualizaci modelu z roku 2015, který měl původně vydržet až do roku 2020.

Zrychlil na 50 až 60 kilometrů

Podle Evropské kosmické agentury zrychlil magnetický severní pól mezi lety 1990 a 2005 svůj pohyb z historických 0 až 15 kilometrů ročně až na rychlost 50 až 60 kilometrů ročně. Agentura spustila v roce 2013 za účelem průzkumu zemského magnetického pole vesmírnou misi ESA Swarm, což bylo vypuštění tří družic na oběžnou dráhu, jejichž úkolem je shromažďovat informace, jak zemské magnetické pole vzniká a jak nás chrání od nebezpečných elektricky nabitých částic ve slunečním větru. V loňském roce doplnila tento projekt ještě kanadská družice Cassiope, která mimo jiné dodává informace o kosmickém počasí.

"Objevilo se už několik teorií vysvětlujících chování severního magnetického pólu, ale protože všechny vycházely jen z malých změn v magnetickém poli, nemohly nedávnou trajektorii pólu vysvětlit. S využitím satelitních dat, získaných během posledních dvaceti let, včetně údajů z družic ESA Swarm, ale vidíme, že polohu severního magnetického pólu nejvíc ovlivňuje rovnováha nebo naopak přetahování mezi dvěma silnými laloky magnetického toku (úhrnného toku magnetické indukce procházející určitou plochou, pozn. red.). Tyto laloky se nacházejí na rozhraní mezi vnějším jádrem a zemským pláštěm, jeden pod Kanadou a druhý pod Sibiří," říká Phil Livermore z University of Leeds ve Velké Británii.

"Výzkum ukazuje, že změny v pohybu roztaveného železa ve vnějším zemském jádru prodloužily mezi lety 1970 a 1999 kanadský lalok, což výrazně oslabilo jeho vliv na zemském povrchu. V důsledku toho došlo ke zrychlení pohybu magnetického pólu směrem na Sibiř," dodává Livermore.

Jednoduché modely zohledňující tento proces a popisující budoucí geomagnetickou změnu předpovídají, že v příštím desetiletí bude severní magnetický pól dál pokračovat po své současné trajektorii a posouvat se o dalších 390 až 660 kilometrů směrem na Sibiř.