Předchozí
1 z 3
Další

Psal se 15. listopad 1891, když se řediteli střední školy Erwinu Rommelovi a jeho ženě Heleně v německém městě Heidenheim narodil třetí potomek. Chlapec dostal po otci jméno Erwin a rodinná tradice napovídala, že se stane učitelem. Osud tomu však chtěl jinak. Módním trendem v Německé říši (1871-1918) totiž byla vojenská kariéra, kde na chlapce čekala zářivá budoucnost.

Od mládí se zajímal o matematiku a techniku. Již ve 14 letech se podílel na sestrojení plně funkčního kluzáku a dokázal rozložit a znovu sestavit motocykl. Měl dokonce dostatečně dobré známky k tomu, aby se přihlásil ke studiu na univerzitě, a zvažoval kariéru v nedaleké továrně na vzducholodě. Byl to však překvapivě právě jeho otec, kdo ho přesvědčil ke vstupu do armády.

Osmnáctiletý Rommel nejprve zažil dvě zklamání. Odmítli ho jak u techniků, tak u dělostřelectva. Nakonec byl přijat na velitelskou školu a v roce 1910 se připojil ke 124. württemberskému pěchotnímu regimentu. O rok později studium úspěšně dokončil a získal hodnost poručíka. V roce 1914 se na krátko stal velitelem dělostřelecké baterie 46. polního dělostřeleckého regimentu, po vypuknutí první světové války se však vrátil ke své jednotce.

Zrozen k velení

Jeho velitelský talent se projevoval již od počátku. Díky schopnosti vcítit se do rolí svých vojáků v kombinaci s neobvyklou statečností a přirozenou schopností vést si rychle získal přízeň nadřízených i podřízených. Nezvolil navíc běžnou cestu přes generální štáb, nýbrž velel v první linii. Díky tomu získal řadu zkušeností, které později dokázal zužitkovat.

Účastnil se nebezpečných úkolů a průzkumných misí a jeho vojáci prý v žertu říkávali, že „kde je Rommel, tam je fronta“. Utrpěl ale i několik zranění. Již v září 1914 byl zasažen do stehna tak nešťastně, že střela vytvořila díru o velikosti lidské pěsti. O tři roky později byl zase v Rumunsku postřelen do paže. Opakovaně navíc trpěl žaludečními potížemi, horečkami a únavou.

Po skončení první světové války se v stále mladém Erwinovi začaly výrazněji projevovat geny otcovy rodiny. Stejně jako řada velkých důstojníků před ním začal vyučovat rekruty na vojenských akademiích. Bohaté zkušenosti z válečné vřavy a vlastní postřehy k výcviku mladých vojáků přeměnil v roce 1937 v knihu Infanterie greift an (Pěchota útočí), která sloužila jako učebnice a získala si široké uznání.

Hitlerův nástup k moci

Ačkoli je o Rommelovi známo, že nikdy nevstoupil do nacistické NSDAP, zpočátku byl velkým příznivcem Adolfa Hitlera. Otevřeně podporoval obnovení armády, které Německu zakazovala Versailleská mírová smlouva, a Hitlera označil za „sjednotitele národa“. Své dopisy podepisoval nacistickým pozdravem „Heil Hitler!“ a od Vůdce dokonce obdržel podepsanou kopii knihy Mein Kampf.

Rychle stoupal na žebříčku hodností a když v roce 1938 Německo anektovalo Rakousko, byl plukovník Rommel jmenován velitelem důstojnické akademie Marie Terezie ve Vídni. Před vypuknutím druhé světové války byl povýšen do hodnosti generálmajora a stal se velitelem jednotek, které měly na starost obranu vrchního německého velitelství.

Hitlera doprovázel na každém kroku a účastnil se každodenních porad nejvyšších představitelů Třetí říše. Díky tomu získal kontakty na významné představitele země, jako například Josepha Goebbelse. Když Německo bleskově obsadilo Polsko, byl to právě Rommel, kdo 5. října 1939 organizoval ve Varšavě vítěznou přehlídku.

Zničené město popsal v dopise své ženě: „Dva dny tu nebyla žádná voda, žádná elektřina, žádný plyn ani jídlo. Postavili barikády, které zabránily civilistům pohybovat se po městě a vystavily je bombardování, před kterým nebylo úniku. Starosta odhadl počet mrtvých a zraněných na 40 tisíc. Obyvatelé si zřejmě oddechli, když jsme dorazili a zachránili je.“

Invaze do Francie

První šanci ukázat své dovednosti dostal v únoru 1940, kdy mu Vůdce svěřil velení nad 7. tankovou divizí, se kterou se stal jedním z hlavních strůjců úspěchu bleskové německé invaze do Francie. Navzdory rozkazům po obsazení Avesnes pokračoval v postupu na nepřátelské území. Jeho nečekané výpady a rychlý pohyb způsobily, že nepřátelé i německé velitelství často neměli ponětí, kde se nachází a vysloužily jeho vojákům označení Divize duchů (Gespensterdivision).

Podařilo se mu rychle překročit řeku Mázu a prolomit prodlouženou část Maginotovy linie. Za pomoci 88milimetrových protileteckých kanónů dokázal odrazit útok silně pancéřovaných britských tanků Matilda Mk I a Matilda II, se kterými měly německé stroje problémy, v bitvě u Arrasu a za své zásluhy při francouzském tažení obdržel rytířský kříž.

Působení Divize duchů na francouzském území provází obvinění z válečných zločinů. Podle některých autorů měly Rommelovy jednotky páchat řadu zvěrstev včetně povraždění 50 francouzských vojáků u Quesnoy. Francouzský historik Dominique Lormier připisuje 7. tankové divizi 109 mrtvých francouzských zajatců, mezi kterými měli být převážně vojáci černé pleti ze Senegalu. Podle historika Raffaela Schecka však tou dobou Rommelova divize byla příliš daleko.

Slavné africké tažení

V únoru příštího roku byl Erwin Rommel jmenován vrchním velitelem německých jednotek, vyslaných na podporu selhávající italské armádě v Lybii. Ačkoli byly jeho jednotky formálně pod velením italského generála Italo Gariboldiho, rozhodl se Rommel v březnu i přes jasné rozkazy k nečekanému útoku dosud nekompletních Afrika Korps na britské pozice.

Britové, kteří odposlouchávali německou komunikaci, byli útokem proti rozkazům z nejvyšších míst zaskočeni a nedokázali postup německých jednotek zastavit. Ty se tak dostaly až k hranici s Egyptem. Za své brilantní taktické manévry a rychlé útoky proti nepřipraveným jednotkám Spojenců získal od britských novinářů přezdívku Pouštní liška (The Desert Fox, v němčině der Wüstenfuchs).

Jedinou kaňkou na úvodním tažení Afrikou zůstal přístav Tobruk, který se Rommelovi ani nadvakrát nepodařilo dobýt. Generál Friedrich Paulus, který se osobně účastnil druhého neúspěšného pokusu, následně osobně další snahy o vyhnání Britů z Tobruku zakázal. Reputaci si napravil při úspěšném odražení dvou britských pokusů o protiútok, proražení německého obklíčení a získání přístupu k odstřiženému městu.

Jako velitel si Rommel získal respekt svých nepřátel nejen vojenskými schopnostmi, ale také dodržováním Ženevských konvencí a jednáním se zajatci, se kterými podle historiků zacházel dobře bez ohledu na jejich etnický původ. Několikrát dokonce odmítl uposlechnout rozkazy, které nařizovaly konvence porušit.

„Máme proti sobě odvážného a schopného protivníka a navzdory válečnému běsnění mohu říci, že i skvělého generála,“ prohlásil o Rommelovi britský premiér Winston Churchill. Podobně se o něm vyjádřil i pozdější velitel britských vojsk v severní Africe generál Bernard Montgomery. Rommel mu komplimenty oplatil když o něm prohlásil, že „Montgomery nikdy neudělal vážnější strategickou chybu.“

Prohra u El Alameinu

V listopadu 1941 zaskočila Němce silná britská ofenziva v rámci operace Crusader, které se nakonec podařilo prolomit německé obklíčení a osvobodit obléhaný Tobruk, který od 21. října hájilo také 643 mužů 11. československého pěšího praporu. Lednový protiútok však zaskočil Spojence nepřipravené a Rommel, nyní již jako velitel Tankové armády Afrika (Panzerarmee Afrika), postupně znovu dobyl Benghází, porazil dvojnásobnou přesilu u Gazaly a konečně obsadil i Tobruk, za což byl povýšen do hodnosti polního maršála.

Německé jednotky dokázaly postoupit až k egyptskému El Alameinu, kde však unavená armáda, oslabená také nedostatečným zásobováním, utrpěla porážku. Po další porážce v druhé bitvě u El Alameinu na přelomu října a listopadu 1942 nařídil Rommel v rozporu s přímým rozkazem Hitlera ústup, aby zachránil alespoň část svých jednotek.

Na ústupu dokázal v únoru 1943 v bitvě u Kaserín na území Tuniska porazit americké jednotky, které se snažily odříznout německé vojáky od zásobování. Šestého března se ještě pokusil napadnout britskou osmou armádu v bitvě u Medenine, po ztrátě 52 tanků však útok odvolal a o dva dny později se vrátil zpět do Německa.

Z útoku do obrany

V červenci 1943 převelel Hitler Rommela do Řecka, kde měl čelit možné britské invazi. Krátce po příjezdu byl však kvůli pádu Benita Mussoliniho povolán zpět do Berlína. V srpnu byl vyslán na sever Itálie, kde po přechodu Itálie na stranu Spojenců podílel na odzbrojení italských vojsk. Na konci září se Hitler sešel s Rommelem a polním maršálem Albertem Kesselringem, aby projednali obranu Apeninského poloostrova.

Zatímco Rommel trval na vytvoření obranné linie na sever od Říma, Kesselring trval na udržení bojů jižně od italského hlavního města. Hitler dal přednost ambicióznějšímu Kesselringovu plánu a svěřil mu velení. Rommela na konci listopadu přesunul do Normandie s úkolem připravit francouzské pobřeží na očekávanou invazi Spojenců.

Navzdory nacistické propagandě Rommel po příjezdu do Francie zjistil, že je oblast nedostatečně bráněná. Pod jeho dohledem nacističtí vojáci vybudovali opevnění, zaplavili nížiny aby zamezily pohybu nepřátel a na pláže umístili velké množství bariér z ostnatého drátu, min a kovových ježků, které měly zabránit průjezdu techniky.

Po velitelství požadoval také vyslání tanků, velitel západních německých vojsk polní maršál Gerd von Rundstedt však nařídil jejich přesunutí do vnitrozemí pro případný protiútok. Po zahájení invaze Spojenců se Rommel opakovaně neúspěšně snažil Hitlera přesvědčit, že je nutné zahájit vyjednávání o ukončení války.

Operace Valkýra

V průběhu roku 1944 došla skupina německých důstojníků k závěru, že je nutné Hitlera odstranit. Byl to právě jejich přítel polní maršál Erwin Rommel, kterého oslovili s nabídkou, aby se po převratu postavil do čela Německa. Ten podle historiků nabídku neodmítl, s největší pravděpodobností však nevěděl o plánu na Hitlerovu vraždu.

Role polního maršála ve spiknutí zůstává dodnes zahalena tajemstvím, které se s největší pravděpodobností nikdy nepodaří odhalit. Nejsilnějším důkazem, podle kterého se Rommel na atentátu podílel, tak zůstává svědectví generála Heinricha Eberbacha, který se svému synovi svěřil, že mu bývalý velitel Afrika Korps výslovně sdělil, že Hitlera a jeho nejbližší spolupracovníky je nutné odstranit.

Hlavní postavou pokusu o likvidaci nacistického Vůdce se 20. července 1944 stal plukovník Claus von Stauffenberg. Ten měl do blízkosti Hitlera v jednací místnosti Vlčího doupěte v Rastenburgu umístit aktovku s výbušninou. Celý plán však měl trhliny. Bombu se nepodařilo sestavit kompletně a z připravených dvou kilogramů trhaviny byla použita jen polovina. Výbuch navíc utlumil také masivní dřevěný stůl, který zřejmě zachránil vůdci život.

Hrabě von Stauffenberg spustil bez ověření, zda je Hitler opravdu po smrti, plán převratu nazvaný operace Valkýra. Ten však poté, co se z Vlčího doupěte roznesly zprávy o vůdcově přežití ztroskotal a většina strůjců spiknutí přišla o život.

Vynucená sebevražda

Ačkoli není jisté, zda se Rommel na přípravách atentátu podílel, při vyšetřování vyšlo najevo, že s účastníky spiknutí hovořil a jednal s nimi o nutnosti ukončení války. Nacistické špičky proto došly k závěru, že i Rommel měl na snaze o převrat svůj podíl. Přitížil mu také fakt, že zapojení některých svých přátel do odboje neoznámil.

Vzhledem k popularitě polního maršála v řadách německé veřejnosti Hitler nechtěl, aby stanul před soudem jako nepřítel. Nabídl mu proto možnost sebevraždy a pohřbu se všemi vojenskými poctami, kterou Erwin Rommel přijal. Čtrnáctého října 1944 rozkousl kapsli s kyanidem. Za oficiální příčinu smrti byl označen infarkt, způsobený následky zranění, která utrpěl o tři měsíce dříve při útoku britské stíhačky na jeho automobil.

Na rozdíl od dalších prominentních Němců z doby druhé světové války se Erwin Johannes Eugen Rommel dodnes těší značné úctě. V Německu je po něm pojmenována řada ulic a dvě vojenské základny a monument v jeho rodném Heidenheimu ho popisuje jako galantního a statečného vojáka, který se stal obětí tyranie.

Objevují se však i kritické hlasy, které rozporuplnou osobnost německých dějin staví do mnohem horšího světla. Podle některých historiků byl zapáleným nacistou a antisemitou, který používal Židy na území severní Afriky jako otroky. Většina historiků se tak shoduje pouze na jediném - že Erwinu Rommelovi záleželo daleko více na vlastní kariéře, než nacistických ideálech.