"Mezi kosterními pozůstatky pravěkých klokanů jsou často zastoupena představitelé druhu Simosthenurus occidentalis. Jednalo se o poměrně velká zvířata, která co do výšky přesahovala i člověka, a vážila asi 118 kilogramů. Tedy přibližně o 30 kilogramů více než nejtěžší současný klokan," uvedl pro server Newsweek D. Rex Mitchell.

"Nejen z tohoto důvodu se jedná o velmi zajímavého představitele někdejší australské fauny," dodal Mitchell, jehož nejnovější studii publikoval vědecký server PLoS One. 

"Mezi pravěkými klokany a jejich moderními potomky lze nalézt několik významných rozdílů. Prehistorická zvířata byla podsaditější, měla delší přední končetiny, pouze jeden prst na zadních končetinách  a jejich lebka byla podobná koalí," vysvětlil Mitchell. 

Lebka pravěkých klokanů je na první pohled nápadná velkými lícními kostmi, které doplňovaly mohutné svaly. To zířatům umožňovalo drtivý skus, který byl nezbytný pro sežvýkání jejich běžné potravy - tvrdých částí rostlin, tedy například větví. Naprostá většina současných klokanů se přitom živí podstatně lépe sežvýkatelnou stravou - travinami, kapradinami či mechy. 

"Stavba čelistí poskytla pravěkým klokanům výraznou konkurenční výhodu. Během období, kdy se ostatní býložravci potýkali s nedostatkem potravy, dokázali klokani zkonzumovat i hůře poživatelné části rostlin,“ popsal Mitchell. Od svých moderních protějšků se tato zvířata lišila i způsobem pohybu. Před skákáním totiž pravděpodobně dávala přednost chůzi po dvou nohách, vzdáleně podobné té lidské, konstatoval server Newsweek.

Konvergentní evoluce

Navzdory nezpochybnitelným výhodam však krátkolebí klokani v průběhu staletí zcela vymizeli z povrchu planety Země, když po sobě nezanechali žádné potomky. Jejich nejbližším známým příbuzným je podle vědců klokan páskový, jediný žijící živočich zařazený do rodu Lagostrophus. Silně ohrožený vačnatec obývá malé ostrovy západně od Austrálie a nechová ho žádná evropská zoo.

"Pravěcí klokani rodu sthenurine jsou zcela zaniklá skupina robustních býložravců, která se na planetě Zemi objevila v době miocénu (před 23 až 5,3 miliony let) a během doby ledové obývala Austrálii," vysvětlil Mitchell. Tato zvířata zcela vyhynula v období pozdního pleistocénu (před 126 až 5 tisíci lety). 

I přes neexistenci přímých potomků krátkolebých klokanů ale ve zvířecí říši existuje jeden živočich s podobnou stavbou čelistí a čelistních svalů jakou disponovali právě oni. Je jím panda velká, jež je schopna sežvýkat i velmi tvrdé bambusové výhonky.   „Jedná se o klasický příklad konvergence. Ačkoli si tato zvířata nejsou příbuzná, jejich lebky vypadají podobně, protože se vyvinuly v důsledku podobného životního stylu,“ uzavřel Mitchell.