Před 140 lety rozsvítil Edison svou první žárovku. Jejím vynálezcem však nebyl

Jakkoli nás škola, cimrmanologové i Jiří Grossman a Miloslav Šimek už od našeho dětství přesvědčovali, že žárovku vynalezl opravdu Thomas Alva Edison (byť třeba toho Cimrmana s ní předběhl prý jen o chlup), ve skutečnosti byl její princip znám ještě předtím, než se Edison vůbec narodil.

Platina byla první, ale drahá

Na myšlenku vytvořit světlo rozžhavením vlákna pomocí elektrického proudu připadl už na začátku 19. století anglický chemik a experimentátor Humpry Davy a v roce 1802 se mu opravdu podařilo svůj nápad uvést do praxe. Coby vlákno použil proužek platiny, protože tento kov je mimořádně odolný vůči vysokým teplotám. Tím ale jeho výhody končily. Platina byla hodně drahá, a navíc svítila dost mizerně.

Silná idea to ale byla a celá řada vědců se rychle pustila do úkolu najít takový materiál, který by svítil dlouho, jasně a přitom za cenově přijatelných nákladů. První dva body splnil v roce 1840 další Brit, astronom a chemik Warren de la Rue, jenž vsadil znovu na platinu, ale místo proužku použil cívku. Ta už zajistila delší svítivost než proužek, britského inovátora navíc napadlo zatavit stočený drátek do skleněné trubičky, z níž vyčerpal vzduch, čímž se zvýšila svítivost.

František Križík zemřel před 75 lety. Nyní by v Plzni svou dílnu již nenašel

Platina ale byla i nadále příliš finančně náročná, takže ani toto řešení se v praxi neprosadilo. Uhlík, s nímž později zabodoval Edison, použil jako vlákno poprvé Američan John W. Starr v roce 1845. Při jednání o patentu představil se svými spolupracovníky britskému patentovému úřadu hned dva typy žárovek, jednu s již známou platinovou cívkou a druhou s uhlíkovým proužkem upevněným mezi dvěma svorkami a uzavřeným v baňce v prostoru nad sloupcem rtuti, jež pomáhala udržovat v baňce vakuum. Uhlíkový pásek se dal poměrně jednoduše a levně vyměnit, takže tato vyrobená žárovka slibovala dlouhou životnost. Bohužel, Starr zemřel dřív, než mohl svou myšlenku dotáhnout do konce - 21. listopadu 1846 podlehl tuberkulóze.

"Svítící voňavka"

Kolem roku 1854 začal se skleněnými baňkami experimentovat také německý hodinář Heinrich Göbel, jehož napadlo využít jako vlákno zuhelnatělé vlákno z bambusu, zatavené do flakónu od parfému.

Takto sestrojená žárovka svítila dvě hodiny, ale při nižším výkonu třeba také 220 hodin, tedy mnohem déle, než ta proslulá Edisonova. Göbel si však své řešení nikdy nenechal patentovat, pravděpodobně proto, že ho experimentování finančně vyčerpalo. Ve větším prosazení jeho "svítící voňavky" mu bránila i nedostatečná angličtina. Žárovku tak použil jen na netradiční osvětlení vlastního krámku. 

Problémem je kyslík

Nejdál došel z Edisonových předchůdců britský fyzik Joseph Swan, jenž experimentoval s uhlíkovým vláknem z bavlny a v roce 1878 získal pro praktické využití svého vynálezu britský patent poté, co svou první žárovku předvedl spolku chemiků z Newcastlu. Jeho firma poté osvětlila elektrickými žárovkami vlastní výroby westeminsterské divadlo.

Problémem stávajících žárovek však zůstávalo, jak z nich co nejdokonaleji odsát vzduch a zajistit vakuum, protože přístup kyslíku způsoboval rychlé shoření vlákna a navíc začouzení žárovkového skla. Nejdál došel právě Swan, jenž jako jeden z prvních dosáhl téměř bílého světla, právě díky malému obsahu kyslíku v okolí vlákna. To pak mohlo doběla žhnout a přiblížit se slunečnímu světlu

Století elektřiny. První republika jako zlatá éra uhlí

Nakonec se ale prosadil Edison, který namísto systematického studia donekonečna prováděl pokusy. Traduje se, že v pozdějších dobách, když už byl slavný, se ho jeden novinář zeptal, jak je možné, že vynalezl žárovku, když neznal Ohmův zákon. Edison prý odpověděl: "Neznal jsem ho, ale znát ho, jenom by mě to zdržovalo." V říjnu roku 1879 tak poprvé rozsvítil žárovku v podobě, v jaké ji známe vlastně dodneška.

Tajemství úspěchu? Udělejte to pro každého

Tajemství Edisonova úspěchu spočívalo nejen v tom, že se nebál jakéhokoli experimentu a že si od svých kolegů často nepřiznaně vypůjčoval jejich nápady (na rozdíl od nich ale věnoval hodně pozornosti a energii včasnému patentování každého kroku), ale také v tom, že pochopil význam reklamy a že se zasazoval o to, aby produkty jeho týmu byly dostupné většině běžných domácností. Právě díky tomu si získával popularitu a na druhé straně tím výrazně přispíval k technické revoluci.

Se žárovkou tomu nebylo jinak. Jakmile získal patentovou kontrolu nad technologiemi vhodnými pro výrobu žárovek (mimo jiné odkoupil patenty dvou kanadských vynálezců Henryho Woodwarda a Matthewa Evanse), rozjel se Edison se svým "vynálezem" po světových výstavách a dbal na to, aby byl hlavní atrakcí.

Při průzkumu Prášilského jezera vědce překvapil nečekaný živočich

"Zvláštním na podstavci navlečeným kovovým pláštěm, jejž Edison rheostatem nazval, opatřen. Přístrojem tím můžeme sílu světla řídit, dle přání buď zvyšovati, když obě nebo všecky tři podkovovité zahnuté třtiny bambusové svítí, nebo naopak seslabovat, což zpátečním pohybem rheostatu se děje. Aby žhavá vlákna Edisonovy lampy byla trvanlivá a hned se nespálila, jsou způsobem důmyslným zatavena v balonech co možná vzduchoprázdných. Každá taková svítilna svítí tak mocným světlem jako osm svíček stearinových dohromady," popisoval jeho žárovku, prezentovanou na výstavě v Paříži, český novinář František Hromádko v časopise Světozor z roku 1881.

Žárovka se vydala na úspěšnou cestu do světa. Dvacáté století ovlivnila víc než co jiného.