Jeho vynalezenou techniku už zkoušelo kopírovat pár lidí. „Sem tam mi přijde e-mail od jiného výtvarníka třeba s dotazem na teplotu základního taveného skla. Odpovídám jim, ať si tu teplotu najdou sami. Také jsem to musel najít,“ dodává rodák z Tachova, který vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a poté Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (UPRUM) v Praze. Libereckému kraji zůstal věrný, dodnes žije v Železném Brodě se svou rodinou.
Jste autorem a v podstatě vynálezcem fúze dvou rozdílných sklářských technik - tavení skla ve formě a žhavého skla na píšťale. Jak jste na tento dosud neznámý způsob přišel?
Stalo se to v Japonsku, kde jsem tři roky žil jako vyučující na jedné z tamních vysokých sklářských škol. Když jsem o téhle fúzi začal hovořit, všichni sklářští odborníci mi říkali, že to je nesmysl. Prý jsou ta dvě skla natolik jiná, že při přímé konfrontaci musí popraskat kvůli různé roztažnosti. Ale už to, byla výzva.
A jak to šlo?
Tavené sklo je běh na dlouhou trať, se vším tím zahříváním a chlazením třeba i na dva měsíce. Začal jsem dělat nejdříve malé věci a nepraskalo to. Přesné racionální věci, ostré rysy. Tavené sklo musí být jen nahřáto na určitou teplotu a pak se na něj může nalévat žhavé sklo. Jde o kontrast. Na jedné straně ta strohost taveného skla a na to nalité žhavé sklo, až neracionální. Já jen určím, kam sklo budu lít a nechám ho, jak a kam steče. Drtivá většina takových výtvorů tak může samostatně stát.
Dal jste si tento postup patentovat?
Dal by se patentovat. Ale došel jsem k názoru, že pokud bych si to patentoval, vzal bych ostatním výtvarníkům tenhle postup využívat dál. Třeba světoznámí tvůrci skleněných plastik Libenský a Brychtová. Pokud by si svou techniku patentovali, nemohl by to dělat nikdo jiný. Asi bych s tím nebyl spokojený. Je už jen na dalších výtvarnících, zda mají tu soudnost vysloveně kopírovat.
Vy teď vystavujete do tohoto pátku svá díla v jablonecké Galerii N. Co tady mohou návštěvníci vidět?
Vlastně vše, co jsem vytvořil v Japonsku, plus pár dalších věcí, i to, co se podařilo zachránit ze zdevastovaného ateliéru v Terezíně. Jsou to všechno unikátní výtvory.
Výstava v Galerii N
Chystáte nějakou jinou výstavu?
Připravujeme s jistou nadací, která skupuje sklo z celého světa, výstavu v Hamburku. Začne v květnu. Přímo pro tu výstavu jsem připravil nový objekt s japonskými motivy, lépe řečeno s japonskými barvami. Jemné, neexhibicionistické barvy přesně tak, jak to v Japonsku mají. Ostatně, zmíněná nadace ihned koupila můj největší objekt.
Školní léta a Terezín
Tachovsko není úplně tradiční sklářskou oblastí. Jak jste se dostal na železnobrodskou sklářskou školu?
O skle jsem měl jako malý jen mlhavou představu. V Tachově jsem chodil do Základní umělecké školy, kde jsem maloval a kreslil. Mamka, protože věděla, že mě malování baví, mě přihlásila na dvoje přijímačky a já se tak dostal do Železného Brodu.
Jaké byly první dny v Železném Brodě?
Na přijímačky jsem přijel do Brodu někdy v březnu. U nás v Tachově bylo už jaro, najednou jsem přijel do města, kde panovala ještě zima. Vše šedé, všude poházený štěrk. Pamatuji si, že na mě Brod působil depresivně. Trochu jsem se bál nástupu na školu. Vlastně až tady jsem se dozvěděl, že je tady škola sklářská. Jak jsme chodili s kamarády ven, nacházeli jsme na polních cestách různé kousky skla. Kolem mě snad všichni určovali, co to je za sklo, čím je barvené. A já nerozuměl. Když pak třídní rozděloval ročník na specializace, mě doslova šoupli na huť. A to proto, že nedaleko Tachova funguje sklářská huť v Heřmanově Huti. Já to vůbec tehdy nevěděl! Huť mě ihned očarovala. Celá výuka mě strašně bavila. Neustále jsme tvořili, krásné časy.
Chtěl jste ve studiu na střední škole pokračovat dál?
Trochu mě přemlouvali, abych nastoupil po škole do podniku Železnobrodské sklo (ŽBS). Ještě ve třetím ročníku jsme ale zajížděli do Prahy na konzultace do Ateliéru skla za panem profesorem Kopeckým. A tak jsem se zkusil přihlásit s tím, že když to nedopadne, nastoupím do ŽBS, což by mě nevadilo. Z asi sedmdesáti uchazečů jsem nakonec uspěl. Na vysoké škole jsme jezdili na praxi do hutě v Kamenickém Šenově. Tam jsem mohl hodně svobodně experimentovat, zkoušet si neobvyklé věci.
Co po škole, ihned jste odešel na „volnou nohu“?
Ještě za studií jsme s pěti spolužáky sháněli ateliéry. V roce 1994 opustila armáda kasárna v Terezíně, za vojáky zůstalo skoro prázdné město. Tehdejší starostka nám vyšla vstříc a zdarma nám pronajala velikou budovu s tím, že se o ni budeme starat. Dole bylo deset kójí, každá měla více než 130 metrů čtverečních. Skvělé ateliéry. Založili jsme občanské sdružení a začali tvořit. Po čase to neuvěřitelně vyrostlo, pořádali jsme sklářská, architektonická sympozia, filmový festival s tématikou lidských práv. Měli jsme podporu od tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála, od švédské ministryně kultury, Arnošt Lustig za námi jezdil a pomáhal. V terezínské jízdárně jsem vytvořil i své největší dílo, diplomovanou práci zvanou Průvod duší. V roce 2002 přišla povodeň a všechno nám vzala. Všechny ateliéry, dílny, byty, vše vyplavila voda. Přišla vraty, vytékala okny. Všechno mé sklo bylo nahrnuto na hromadě až do stropu.
Co dál?
Začali jsme vše pomalu opravovat, vyřizovat pojistku. Jenže přišly volby a tehdejší garnitura se rozhodla, že celé kasárny projdou rekonstrukcí. Mezitím jsme dostali od pojišťovny desítky milionů. Úředníci na nás začali vyvíjet velký tlak, odposlouchávali nás, četli naše maily. Lidem v našem okolí bylo vyhrožováno. To už na mě bylo moc a z Terezína jsem odešel. Jak šel čas, stal jsem se ředitelem Nadačního fondu Martina Bubera, který podporuje vzdělanost v oblasti filozofie, ekonomie, psychoterapie a umění.
Kde byl v té době na vašem žebříčku hodnot Železný Brod?
Jezdil jsem do Brodu stále brousit sklo. A potkal jsem tam svoji budoucí ženu. Po dvou letech v čele fondu jsem byl psychicky vyšťavený a odešel jsem. Bohužel to bylo v době ekonomické krize, a tak jsem nemohl v Brodě najít žádnou práci. A to jsem se opravdu snažil, chtěl jsem makat, za pár korun – třeba dělat knihovníka na sklářské škole. Ale nic. Až jednou, když jsem si zoufal před Zdenkem Lhotským (světově uznávaný sklářský výtvarník, majitel Studie Lhotský, kde vznikl třeba obdivovaný skleněný sarkofág pro dánskou královnu), se na mě usmálo štěstí. Nabízel jsem, že budu dělat klidně uklízečku. Zdeněk právě hledal ředitele studia. Odkázal mě na výběrové řízení, které pro něj organizovala jistá pražská agentura. Vyhrál jsem a deset let manažeroval Studio Lhotský na Pelechově. Takže jsem byl i u vzniku již zmíněného sarkofágu.
Japonsko
Pak jste odjel vyučovat do Japonska. Jak k tomu došlo?
Po deseti letech jsem se rozhodl, že musím zkusit opět něco jiného. Opustil jsem firmu, kterou budu navždy milovat, ale nebyl jsem rozhodnutý, co dál. Jednoho dne mi řekla bývalá spolužačka Anna Polanská, že je výběrové řízení na vyučujícího na prestižní japonské sklářské vysoké škole. S podmínkou tříletého pobytu. Doma jsem to nadhodil a bylo zle. Manželka mi říkala, že jsem se zbláznil. Proběhl týden diskusí s rodinou, se známými a pořád to nevedlo ke konečnému rozhodnutí. I přes to jsem přihlášku podal a pak se účastnil řízení on-line. A vybrali mě. Když jsem to řekl doma, manželka šla plakat, byla na mě naštvaná celý den. Pak jsme ale začali řešit veškeré věci spojené se stěhováním.
Jaká je mentalita Japonců?
Ta kultura je absolutně odlišná od naší. A to i od obyčejných věcí, jako je například zamykání dveří. Japonci jsou slušní, až úslužní. Ale cítíte se tam strašně sám, v podstatě neustále vás vnímají jako cizince, nepřipustí si vás k tělu. Navíc je Japonsko proti Střední Evropě v dost nepříjemném časovém pásmu. Takže komunikace s přáteli v Česku byla složitá, volali jsme si jen buď pozdě večer nebo brzy ráno. Zvlášť manželka to nesla dost těžce. A tak se po roce a půl v Japonsku rozhodla, že se vrátí do Železného Brodu. Zůstal jsem tam sám.
Prozradíte čtenářům nějaké zajímavosti?
Bydleli jsme v pěkném domě. V létě tam bylo velké teplo, v zimě dost chladno. Japonci ale nemají topení. Ráno jsme se v zimě budili do pěti stupňů celsia. Do kuchyně jsem si sehnal takové malé topítko na plyn, kuchyni jsem obložil polystyrénem a těžkými závěsy a tam topil. Vždy ráno jsem v kulichu seběhl do kuchyně, zapnul topení a pak až přišly děti, aby si daly ranní hygienu a snídani. Takže jsme v kuchyni trávili rána a společné večery.
Václav Řezáč (*1977), absolvent sklářské školy v Železném Brodě a ateliéru prof. Vladimíra Kopeckého na pražské UMPRUM. Deset let působil jako manažer studia tavené plastiky Zdeňka Lhotského a souběžně se věnoval vlastní volné a designérské tvorbě. V roce 2016 odešel do japonské Toyamy, kde strávil tři roky a působil zde jako pedagog.
vaclavrezac.art
5
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
