Kliknutím zvětšítePůvod myšlenky sovětských protisatelitních zbraní je všeobecně připisován Sergeji Koroljovovi a Vladimiru Čelomějovi, dvěma hlavním postavám sovětského kosmického programu. Jeho rozpracování ale přinesla až osobní angažovanost generálního tajemníka KSSS Nikity Chruščova, který byl známým obdivovatelem raketové techniky. Za začátek sovětských prací na orbitálních zbraních je tak považované jím vedené zasedání rady ministrů z dubna 1960, které vytýčilo základní obrysy programu, o rok později schváleného jako Istrebitěl Sputnikov („Stíhač družic“).
Pro vynášení bojových modulů se počítalo zejména s raketou UR-200 (SS-10 Scrag) z Čelomějovy OKB-52. Její vývoj se však protahoval, a tak sám Chruščov v roce 1964 rozhodl, že ji nahradí rakety R-36 (SS-9 Scarp). Shodou okolností to bylo jedno z posledních rozhodnutí Nikity Chruščova ve funkci, o několik týdnů později byl odstaven od moci skupinou kolem Leonida Brežněva.
Systém IS měl po dosažení oběžné dráhy pomocí radaru sledovat cílovou družici. Ve finální fázi útoku, podobně jako v bondovce z roku 1995, mělo dojít k zažehnutí motorů a nasměrování systému k vybranému cíli. Proti tomu by byl odpálen mrak střepin, který by nepřátelský satelit dostatečně poškodil jejich kinetickou energií, a to až ze vzdálenosti jednoho kilometru. První dva testovací odpaly proběhly na přelomu let 1963 a 1964 a po dalším vývoji byl celý komplex na oběžné dráze úspěšně otestován v lednu 1970. O tři roky později jej prohlásili za operačně způsobilý.
Odpověď na Space Shuttle
Další rozvoj sovětských protisatelitních zbraní přinesl rok 1976 a odhalení programu amerických raketoplánů. Když 1. správa KGB přišla s informací o americkém programu vesmírné lodi, která je schopná návratu z oběžné dráhy a přistání jako klasické letadlo, vyvolalo to znepokojení v Kremlu, ve velení armády i mezi vedoucími představiteli sovětského kosmického programu.
Analytici odhadovali, že raketoplán by měl být schopen odstartovat z území USA, vyhnout se standardním protibalistickým systémům na území Sovětského svazu, vykonat vojenskou misi (například napadnout velké aglomerace v sovětském vnitrozemí) a pak se bez větších obtíží vrátit na základnu. Právě tyto zprávy přiměly Leonida Brežněva obnovit testování v rámci programu Istrebitel Sputnikov. Výsledkem dalších testů byly lepší výkony celého systému (schopnost napadat cíle v exosféře, nejvyšší zemské vrstvě) a také možnost zahájit útok již během prvního obletu Země, což dávalo operátorovi cílového satelitu jen velmi omezenou možnost obrany.
Po dvouletém testování a zdokonalování byl 14. listopadu 1978 vylepšený systém IS oficiálně přijat do výzbroje a o čtrnáct dní později jej velení prohlásilo za operačně způsobilý. Na začátku 80. let, když válka v Afghánistánu ukončila politiku détente, byly testy protisatelitních zbraní nakrátko znovu obnoveny, ale již v roce 1983 Brežněvův nástupce Jurij Andropov vyhlásil na jejich pokračování jednostranné sovětské moratorium. V květnu 1987 se jeden z velitelů kosmodromu Bajkonur, genmjr. Anatolij Zavališin, pokusil při návštěvě Kazašské SSR přesvědčit generálního tajemníka Michaila Gorbačova, aby testy znovu povolil. Jak uvádí ve svých pamětech, „… Gorbačov to po sáhodlouhém vysvětlení zdvořile, ale rezolutně odmítl.“
Teoretický výzkum (bez testování) však pokračoval nerušeně dál a v létě 1991, několik měsíců před rozpadem Sovětského svazu, vyústil v nástupnický projekt IS-MU. Nový protisatelitní systém počítal s řadou dílčích zlepšení, ale zachoval původní nosič. K formálnímu ukončení IS-MU došlo z důvodu nedostatku finančních prostředků v roce 1993. Pozemní části celé infrastruktury však zůstávají aktivní dodnes a jsou nepravidelně modernizovány.
Pouhých několik dní poté, co Michail Gorbačov odmítl výzvu generála Zavališina obnovit testy orbitálních protisatelitních zbraní, odstartovala z kosmodromu Bajkonur superraketa Eněrgia nesoucí na palubě bitevní vesmírnou loď Poljus. V rekordně krátkém čase připravený projekt konstrukční kanceláře Eněrgia měl za úkol ničit satelity amerického programu Hvězdné války a existoval ve dvou variantách, Skif a Kaskad. Zatímco verze Kaskad počítala s využitím řízených střel, Skif (Poljus) byl určen k ničení nepřátelských satelitů pomocí megawattového CO² laseru. Devadesátitunová stanice se však nikdy nedostala na oběžnou dráhu, protože vinou chyby řídícího programu 568 sekund po startu shořela v atmosféře.
V roce 1989 sovětské středisko Terra-3 pro výzkum laserů navštívila americká delegace
Laser ve výzbroji sovětské armády
V technologiích pro laserové zbraně Sovětský svaz dosáhl v průběhu Studené války značného pokroku. S teoretickými pracemi začali sovětští vědci již začátkem 60. let a jako hlavní se poměrně rychle vyprofiloval laser plynového-molekulárního typu, jehož výzkum probíhal v nově vybudovaném centru v kazašském Sary-Šaganu. Když v květnu 1972 Sovětský svaz podepsal s Američany smlouvu ABM, zakazující vývoj systémů proti balistickým raketám, bylo zařízení modernizováno a doplněno o laser rubínového typu.
10. října 1984 došlo při šesté misi raketoplánu Challenger ke zvláštní události. Během průletu nad územím sovětského Kazachstánu ve výšce asi 400 km raketoplánu vysadily některé systémy a dezorientovaná posádka oznámila, že je ozářena ze země. Spojené státy poté podle některých údajů poslaly do Sovětského svazu protestní nótu, ve které obvinily Černěnkovo vedení, že k napadení raketoplánu použilo laserovou zbraň. Dodnes nebylo uspokojivě vysvětleno, zda se skutečně jednalo o útok ze základny Terra-3, jak se testovací středisko v Sary-Šaganu nazývalo.
Pohledem Jiřího VojáčkaUprostřed silného napětí, které provázel tvrdý přístup Ronalda Reagana k Sovětskému svazu, však šlo o událost značného významu. V létě 1989, v ovzduší všeobecného rozkladu východního bloku, bylo navštívit Sary-Šagan umožněno americké delegaci. Po návratu domů sdělili, že i když zařízení skýtalo jisté možnosti pokračovacího výzkumu protisatelitních zbraní, jeho výkony nemohly být ani zdaleka takové, aby ohrozily velké objekty na oběžné dráze.
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 nastal hluboký útlum všech vojenských aktivit, zejména nejnákladnějších, ke kterým se řadil i extenzivní protisatelitní program. Přesto v roce 1994 Ministerstvo obrany Ruské federace nařídilo vykonat další odpal rakety UR-100N (SS-19) s protisatelitním systémem Narjad. Ten však po rozvinutí na vysoké oběžné dráze explodoval a všechny operace v rámci programu byly poté přesunuty na kosmodrom Pleseck.
Upozornění na to, že Rusko v protisatelitním programu nadále pokračuje, přišlo znovu v roce 2002, kdy Vladimir Putin navštívil Státní kosmické vědeckovýrobní středisko M. V. Chruničeva a armádní deník Krasnaja Zvězda při té příležitosti připomněl, že projekt Narjad by mohl fungovat i jako odpověď na obnovené americké snahy ukončit americkou účast na smlouvě ABM.
Satelity Starlink:
Letouny proti satelitům
Sovětský svaz a po něm i Ruská federace, provozovali nejen orbitální, ale i letecké prostředky pro ničení nepřátelských satelitů. Ten hlavní vznikl v rámci projektu 30P6 Kontakt. Jeho nejdůležitějším prvkem byl upravený přepadový letoun MiG-31, nesoucí třístupňovou řízenou střelu 79M6.
Sovětská armáda v ní hledala odpověď na americký projekt protisatelitní řízené střely ASM-135 ASAT, nesenou výkonným bojovým letounem F-15 Eagle. Přesné údaje o jejím sovětském protějšku nejsou známé, ale podle dostupných zdrojů byla 79M6 dlouhá zhruba 10 metrů při průměru 74 cm a hmotnosti kolem čtyř a půl tuny. Zajímavostí je, že raketa 79M6 byla tak objemná, že upravený MiG musel dostat na konce křídel speciální winglety, aby udržel směrovou stabilitu.
Základní navedení na cíl zabezpečoval pozemní radiolokačně-optický systém 45Ž6 Krona umístěný v nám již dobře známém kazašském polygonu Sary-Šagan. Odpal probíhal ve výšce 15-18 km při rychlosti minimálně 2 120 km/h a cíl po něm měl být zasažen do 380 vteřin. Nepřátelská družice se přitom mohla pohybovat až ve výšce 120 000 metrů a ve vzdálenosti 600 km od místa odpálení rakety. Při terminální fázi útoku vypustil třetí stupeň rakety sebevražednou družici o hmotnosti pouhých 20 kg, která byla opatřena standardní tříštivotrhavou bojovou hlavicí.
Současný stav ruského programu protisatelitních zbraní není přesně známý, nicméně zdroje z ruského vojenskoprůmyslového komplexu naznačují, že jsou činěny pokusy pro tento druh bojové činnosti upravit protiletadlové raketové systémy S-400 a S-500. Jejich oficiální výškový dosah proti balistickým i aerodynamickým cílům je 30, resp. 50 kilometrů, což je proti orbitálním cílům málo. Podle neoficiálních informací obsahuje utajovaný ruský výzbrojní program pro roky 2018-2027 plány finanční podpory dvou nových protisatelitních projektů. Mobilního systému s kódovým označením „Rudolf“ a komplexu elektronického boje Tirada-2S, zaměřeného na rušení komunikačních satelitů.
Satelity kompletu Starlink se nad Ukrajinou pohybují zhruba ve výšce 200 kilometrů a jejich význam shrnul americký generál Steven Butow: „Starlink totálně zničil informační kampaň Vladimira Putina. Ten proto dodnes nedokázal umlčet prezidenta Zelenského.“
6
Dům a zahrada
Kafe
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
