Kliknutím zvětšíteHistorikové se vesměs shodují na tom, že se jednalo o nevyhnutelný konflikt způsobený dlouhodobým napětím mezi evropskými mocnostmi. V důsledku toho došlo v Sarajevu k atentátu na arcivévodu Ferdinanda d’Este, což se následně stalo katalyzátorem pro začátek války.
Přestože historie nám často dokazuje svojí iracionalitu, války jsou naopak zřídkakdy dílem pouhé náhody. Přelom 19. a 20. století byl definovaný realismem a určitým odporem vůči idealizmu typickým pro předchozí „období revolucí.“ Industriální období ovšem dalo naopak také vzniknout nacionalismu a národním státním celkům. V Evropě pak došlo k větší emancipaci nižší a střední třídy, s čímž je neoddělitelně spojeno posilování demokratických principů ve společnosti a v politické sféře.
Zároveň také docházelo k rozvoji imperialismu, liberalismu a kolonialismu, a tedy určitému globálnímu propojování světa. To přispělo krom jiného ke vzniku obchodních a politickým aliancím napříč kontinenty, ale také právě k eskalaci světového konfliktu. Takzvaný koncert velmocí, zajišťující mocenský balanc v Evropě, pomalu vyčpěl a následný závod mezi jednotlivými evropskými mocnostmi vytvořil konkurenční prostředí, které zaselo mezi všechny jeho aktéry semínko nejistoty. Boj byl do té doby přirozenou formou řešení mocenských problémů a zároveň neexistovala historická zkušenost s konfliktem světových rozměrů. Právě tu definoval až příchod první světové války.
Sílící Německo, ukřivděná Francie a kritické Rakousko-Uhersko
Nejrychleji sílící a nejobávanější evropskou mocností bylo bezpochyby Německo. V druhé polovině 19. století, kdy se balanc mezi evropskými státy začal hroutit, se pod vládou kancléře Otty von Bismarcka začal formovat kolos odhodlaný stát se hlavní mocností na kontinentě, čímž si proti sobě poštval nemalou část Evropy. Nejdříve v roce 1866 došlo k válce s Rakouskem-Uherskem a následně také s Dánskem o Šlesvicko-Holštýnsko. V roce 1871 tehdy ještě Pruské království od Francie dobylo Alsasko-Lotrinsko a deklarovalo Německé císařství. Pro Francii to byla obrovská potupa, obzvlášť, jelikož k jmenování Wilhelma I. císařem došlo během obléhání Paříže v samotném Zrcadlovém sálu paláce Versailles.
Země, která prošla Velkou francouzskou revolucí, vládou Napoleona, restaurací „starého režimu“ a následně několika revolucemi, už dávno nehrála v Evropě prim. Přestože se jí poměrně dobře dařilo kolonizovat Afriku, i tam se potýkala s největším koloniálním hráčem na světě – Británii. Francie se vskutku měla čeho bát, obzvlášť když došlo k duální alianci mezi Německem a sousedním Rakouskem-Uherskem. To byl státní útvar, který to vzhledem k nacionálním výbojům v 19. století neměl nijak lehké. Rakousko-Uhersko v sobě kumulovalo několik rozdílných kulturních a jazykových skupin se snahami o národní emancipaci.
To se poprvé ukázalo v revolučním roce 1848 a o 19 let později stát duálně rozdělil správu území mezi Rakousko a Uhry. Pod uherskou správu připadla krom jiného také značná část balkánských slovanských států, ve kterých bujely nacionální myšlenky a snahy osamostatnit se.
Rozpínavé Rusko, Osmani a Giolittova Itálie
Největším aliančním partnerem Francie, která se neustále obávala Německé expanze, bylo Rusko, ovšem i to mělo své vlastní zájmy. Zatímco tradičně kolonialistické státy dříve expandovaly do Ameriky a Afriky, stát jako Ruské impérium se snažilo expandovat do sousedních asijských států. Expanzi ovšem zastavilo vítězství Japonců v roce 1905 během Rusko-japonské války. Východoevropskému císařství tak následně zbylo expandovat na jih a jihovýchod, tedy na území ovládané Osmanskou říší. Mezi těmito dvěma říšemi v průběhu 19. století nebujela žádná velká láska, naopak se dostávaly do pravidelných vzájemných střetů.
Centrem zájmu Ruska se stal Balkánský poloostrov z části pod správou Osmanů a z části Rakouska -Uherska. Slovanské kultury jako Srbové, a to včetně těch žijících v Bosně, měli mnohem blíže k Ruskému impériu než-li ke germánskému Rakousku-Uhersku, nebo turecké Osmanské říši. Další zemí, která měla s Osmany problém byla Itálie. Ta nejdříve v 19. století tvořila alianci s Německem a Rakouskem-Uherskem, každopádně poté, co země prošla zemědělskou a ekonomickou krizí, došlo k zásadní proměně její zahraniční politiky.
S nástupem středo-liberálního Giovanniho Giolitta ochladl vztah Itálie k Trojspolku, který byl do té doby s Osmanskou říší v přátelském vztahu. Třešničkou na dortu už byla italská invaze do osmanských držav v Africe a italské vítězství v Italsko-turecké válce. Právě proto krom jiného Itálie v nastávajícím konfliktu nakonec nestála na straně Německa a Rakouska-Uherska.
Británie a Srdečná dohoda
V druhé polovině 19. století se Britské ostrovy příliš nezajímaly o vývoj v Evropě, více je zaměstnávaly jednotlivé kolonie rozeseté po celém světě. Politika nazvaná „splendid isolation“ trvala až do roku 1904, kdy na základě dohod z roku 1898 uzavřených během Fašodské krize, Británie vytvořila alianci s do té doby historickým nepřítelem Francií.
Tato „Srdečná dohoda“ se stala základem pro alianci Británie, Francie a Ruska známou jako Trojdohoda a stojící v opozici Německo-rakousko-italskému Trojspolku. Británie totiž zároveň v Německu spatřovala silného konkurenta. To bylo vzhledem k rychlosti zbrojení a posilování námořnictva mohlo eventuálně jednou obtěžovat její kolonie ve světě.
Válka nemohla začít nikde jinde než na Balkáně
„Jednoho dne vypukne velká evropská válka na základě nějaké hlouposti na Balkáně,“ znějí prorocká slova německého kancléře Otty von Bismarcka. Sám nikdy nestál o jakoukoliv intervenci na nestabilní území známé už před první světovou válkou jako „sud se střelným prakem.“ Po konci jeho kariéry v roce 1890 se postoj balkánských států zásadně změnil. Když v roce 1908 Rakousko-Uhersko obsadilo Bosnu a Hercegovinu, bylo zaděláno na problém, který se nakonec vyvrbil ve světovou válku.
Na tomto území žila velká skupina Srbů toužících po emancipaci. Jejich podpora ze strany Srbska ještě vzrostla, když po roce 1913 takzvaná Balkánská liga pomohla vyhnat Osmany z poloostrova. Srbsko a bosenští Srbové zároveň měli podporu z Ruska, které zde mohlo dále šířit svůj vliv a zároveň provokovat znepřátelené Osmany a Rakušany. Mezi východoevropským impériem a Rakousko-Uherskem tedy začalo docházet k diplomatickým třenicím. Když 28. června 1914 srbský nacionalista Gavrilo Princip v Sarajevu zavraždil arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii, jednalo se o vyvrcholení dlouhotrvajícího napětí, nikoliv náhodného výboje revoltující nacionalistické skupiny.
Červencová krize a začátek války
Jakkoliv to může znít cynicky, tak na vypuknutí války měly větší podíl výše zmíněný mocenský boj mezi jednotlivými aktéry, než samotný atentát v Sarajevu. To částečně dokládá například fakt, že k oficiálnímu vypuknutí války došlo až měsíc po atentátu. Rakousko-Uhersko se částečně na popud Německa snažilo se Srby dohodnout, každopádně neúspěšně. Rusové totiž hledali jakoukoliv záminku k válce a podle toho formovali Srbskou diplomacii směrem k Rakousku-Uhersku. Německo si tohoto faktu bylo vědomo a po dlouhodobém napětí hledalo záminku pro válku také.
Vydalo tedy Rakousku-Uhersku „bianco šek“ zajišťující jim německou vojenskou podporu, pokud by Rusko začalo mobilizovat. K tomu došlo 25. července, tedy o tři dny dříve, než Rakousko-Uhersko oficiálně vyhlásilo válku Srbsku. To ve válce podpořili Rusové a Rusy zase Francie a Británie. Rakousko-Uhersko s „bianco šekem“ podpořilo Německo a během července a srpna roku 1914 si všechny státy vzájemně začaly vyhlašovat válku.
Zda-li si již v té době všichni účastníci uvědomovali, že začínají do té doby největší vojenský konflikt dějin lidské civilizace, není zcela jasné. Je však očividné, že jim válka přišla jako jediné schůdné řešení konfliktu bujícím mezi evropskými mocnostmi již déle než půl století.
5
Kafe
Dům a zahrada
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
