Kliknutím zvětšíteZa fakt, že právě Homo sapiens opanoval Zemi, vděčí lidé mimo jiné právě meteoritům, které v daleké minulosti způsobily svými dopady několik hromadných vymírání, včetně zániku neptačích dinosaurů, představujících někdejší vládce planety.
V čem ale meteoritická schopnost likvidovat vše živé vlastně spočívá? Jako jednoduchá odpověď by se nabízelo řešení, že čím větší meteorit, tím více toho při dopadu zabije. Jenže tak tomu podle vědců není.
Velký meteorit neudělal nic, poloviční začal masově zabíjet
"Po celá desetiletí si vědci lámali hlavu nad tím, proč některé meteority způsobují masová vymírání a jiné, i ty opravdu velké, ne," říká sedimentolog Chris Stevenson z Liverpoolské univerzity.
Zatímco filmy většinou prezentují hromadné vymírání v důsledku meteoritického dopadu jako náhlý výbuch obrovské bomby, kde vše živé v mžiku ničí nárazová a tlaková vlna, v reálu zřejmě trvá taková událost podstatně déle. A hlavním zabijákem je spíše zima vyvolaná tím, že obrovské objemy půdy vyzdvižené dopadem meteoritu do vzduchu zacloní sluneční svit. Chybějící slunce zadusí rostliny a řasy a celá planeta se ochladí.
Jenže, pokud je tato teorie správná, pak by mělo nadále platit, že čím větší meteorit, tím více toho zabije, protože tím větší prachový oblak při svém dopadu zvedne. Jak ale upozorňuje nová studie zveřejněná v Journal of the Geological Society, geologické záznamy tomu neodpovídají.
"Když srovnáme data, zjistíme překvapivě, že při čtvrtém největším meteoritickém dopadu s kráterem o průměru 48 kilometrů pokračoval život jako obvykle, zatímco náraz o poloviční velikosti vyvolal před pouhými pěti miliony let masové vymírání," uvedl podle webu Science Alert Stevenson.
Tajemství nese jméno draselné živce
Jak to lze vysvětlit? Náhlé zimy vyvolané meteoritickým dopadem trvají obvykle jenom několik let, ale lehčí prach vyvržený do vzduchu může přetrvat v atmosféře až 100 tisíc let. Geochemik Matthew Pankhurst ze španělského Technologického ústavu obnovitelné energie proto analyzoval spolu se svými kolegy prach pocházející celkem ze 44 dopadů meteorů během 600 milionů let.
"Pomocí nové metody pro hodnocení obsahu minerálů v prachových pokrývkách vyvržených meteority můžeme dokázat, že hromadné vymírání pokaždé koreluje s tím, když meteorit, ať už velký nebo malý, narazí na horniny bohaté na draselné živce," tvrdí Stevenson.
Živce jsou hlinitokřemičité horniny, krystalizované z magmatu, jež tvoří asi 60 procent zemské kůry. Draselné živce jsou běžné v mnoha půdách a na rozdíl od jiných látek, které se během těchto meteorických dopadů dostaly do naší atmosféry – jako jsou kyselé deště vytvářející uhlovodíky – představují bezpečnou a nereaktivní chemikálii.
Současně jsou ale silným aerosolem, vyvolávajícím v oblacích vznik ledových částic, což znamená, že mohou výrazně změnit složení oblačnosti.
Tým se proto domnívá, že ve chvíli, kdy odezní okamžité účinky dopadu mimozemského tělesa na pozemskou atmosféru (tedy když skončí vliv "meteoritické zimy"), začne do hry vstupovat chemie, respektive chemické působení částic, jež zůstaly ve vzduchu. Pokud to byl normální jílový prach, pak se klima na planetě znovu srovná. Ale pakliže šlo o draselné živce, pak je dynamika pozemských mraků narušována dál, a to dvěma klíčovými způsoby.
Více minerálů tvořících led ve vzduchu znamená, že v oblacích vzroste podíl ledových krystalů na úkor vodních kapiček, které se obvykle nacházejí v nižších a teplejších oblastech oblohy. Mraky budou díky tomu průhlednější, a tím se sníží jejich odrazový efekt, který mraky tvořené vodními kapičkami obvykle mají. To pak umožní průchod většímu množství světla k zahřátí planety.
Oslabený odrazový efekt má dále za důsledek to, že klesne schopnost mraků podnebí ochlazovat, čímž se zvýší jeho citlivost. Celý klimatický systém se tak stane zranitelnější a další poruchy, jako například zvýšené emise ze sopečných erupcí, ho mohou vážně narušit.
Této teorii nahrává podle vědců také to, že zatímco některé z největších vulkanických událostí nebyly spojeny s hromadným vymíráním, jiné ano. A ty, které ano, opět souvisely také se zvýšeným množstvím draselných živců v pozemské atmosféře.
"Je neuvěřitelné, jak mocné může být něco, co nám přímo vůbec neškodí, pokud se to dostane na špatné místo," podotýká k tomu web Science Alert.
Svým způsobem by se tak o živcích dalo říci něco podobného jako o hlavním hrdinovi filmové série Smrtonosná past Johnu McClaneovi: jsou špatné, pokud se dostanou na špatné místo ve špatný čas. S tím rozdílem, že zatímco přítomnost Johna McClanea je špatná jenom pro padouchy a planetu chrání, draselné živce v atmosféře mohou představovat hrozbu i pro tu planetu.
Podle Pankhurstova týmu může podobnou klimatickou sílu předstatovat také lidská činnost, protože vypouští do atmosféry hodně aerosolů, jež ovlivňují dynamiku mraků.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
