Kliknutím zvětšítePoslední sestřel ve vzduchu, který zaznamenal americký letoun, se odehrál v roce 2017, kdy letoun F/A-18E Super Hornet amerického námořnictva sestřelil Su-22 pod syrskou vlajkou, když bombardoval Američany podporované Syrské demokratické síly v provincii Rakka. Tato interakce sice nebyla nijak výrazným soubojem, ale jednalo se o první vzdušný souboj provedený americkým stíhacím letounem od operace Allied Force nad Kosovem v roce 1999. Od té doby se sice odehrálo hned několik válek, z nichž největší je samozřejmě ta nad Ukrajinou, americké letouny se však ve vážném střetu ve vzduchu ocitly naposledy v roce 1991 nad Irákem.
Pohledem Jiřího VojáčkaVzhledem k tomu, že dnešní letce dělí od posledních amerických soubojů více než tři desetiletí a technologie stealth se stále více stává normou, není divu, že Pentagon zřejmě vypuzuje myšlenky, že by boj vzduch-vzduch zblízka měl být prioritou. Tedy to, co pohánělo konstruktéry předchozí generace letadel.
Nelze popřít, že technologické trendy tento rostoucí názor podporují. Není to však poprvé, co by byla zpochybňována budoucnost vzdušného boje na krátkou vzdálenost. Jak řada leteckých historiků potvrdí, předpoklad, že souboje na blízko jsou kvůli zavádění nových technologií mrtvé, už se tu jednou objevil. Bylo to před vietnamskou válkou, která pak zastihla americké letectvo ve velmi nepříjemné pozici, kdy muselo rychle reagovat na významně změněnou realitu vzdušných bojů.
Je přitom těžké popřít skutečnost, že po více než dvou desetiletích vedení protiteroristických operací po celém světě strávila naprostá většina současných amerických letců, a dokonce i vyšších velitelů, celou svou kariéru operováním ve vzdušném prostoru proti protivníkům, kteří mají jen málo nebo žádné letecké prostředky, jež by jim mohly čelit. Zdá se tedy logické položit si otázku, zda kolektivní zkušenosti z operací nad Irákem, Afghánistánem, Sýrií a dalšími zeměmi nemohou potenciálně zkreslit pohled na převládající názor na budoucnost té které letecké taktiky.
Jsou tedy dogfighty mrtvé?
Otázka, zda jsou dogfighty mrtvé, je jednoduchá, má však složitou odpověď. Při jejím zkoumání je důležité poznamenat, že, ačkoli se mnozí v americkém obranném aparátu zřejmě domnívají, že se z leteckých soubojů stala spíše hra odstřelovačů než boxerů, je výcvik pro letecké souboje na krátkou vzdálenost v amerických vzdušných silách brán stále velmi vážně. Američtí piloti trénují, aby vyhrávali souboje všeho druhu.
Řada vysokých představitelů Pentagonu s názorem, že dogfightům odzvonilo, souhlasí, někteří dokonce naznačují myšlenku, že příští americký stíhač vzdušné nadvlády může mít více společného s bombardérem B-21 Raider než s obratným stíhacím letounem F-22 Raptor. Jak upozornila Výzkumná služba Kongresu, vzdušná nadvláda nemusí vypadat jako v minulosti, aby byla účinná. Těžký letoun, jenž dokáže ovládnout oblohu proti akrobatickým protivníkům prostřednictvím takových věcí, jako jsou podpůrné drony a zbraně se směrovanou energií, by se teoreticky mohl ukázat jako stejně účinný jako flotila vysoce obratných stíhaček, které ovládají jakýkoli vzdušný prostor.
Americká stíhačka F-22 Raptor.
Jak v roce 2017 tvrdil generál Herbert „Hawk“ Carlisle, bývalý velitel amerického velitelství vzdušných bojových sil, pro zajištění vzdušné nadvlády v příštích desetiletích může být důležitější značná nosnost zbraní, dolet s dostatkem paliva a těžká odhalitelnost, než výkonnost v soubojích na krátkou vzdálenost. Jinými slovy, zdá se, že Pentagon se odklání od myšlenky, že souboje zblízka rozhodnou o osudu oblohy v 21. století. Místo toho se zdá, že se soustředí na to, aby platformy pro vzdušnou nadvládu měly první výstřel, neboli schopnost spatřit a vypálit na nepřátelský letoun dříve, než si jeho pilot vůbec uvědomí hrozbu.
V tomto ohledu lze kombinaci vysokého výkonu a stealth schopností letounu F-22 Raptor považovat nikoli za znamení věcí příštích, ale spíše za most mezi moderním vzdušným bojem zaměřeným na data a starými časy, kdy o soubojích rozhodovaly faktory jako poloměr zatáčky, poměr výkonu a hmotnosti a schopnost pilota manévrovat se svým letounem.
5. generace jako krok do budoucnosti
Vzhledem k tomu, že stíhačky 5. generace už našly domov v hangárech nejméně 15 zemí a Rusko i Čína se chlubí schopností svých vlastních letounů 5. generace odhalit a zasáhnout protivníka pod pláštíkem nízké pozorovatelnosti, technologické trendy jasně směřují k soubojům na delší vzdálenost. A přestože jsou cvičení základních i pokročilých taktik manévrového boje stále běžnou součástí osnov pro piloty stíhacích letounů, američtí piloti tato cvičení často chápou ne jako rozvoj důležitých bojových dovedností, ale spíše jako dobrý způsob, jak poznat limity svých letounů.
„Celý koncept dogfightu je špatně chápán a vytržen z kontextu,“ vysvětlil plukovník David „Chip“ Berke v roce 2017. Bývalý pilot F-16, F/A-18, F-22 a F-35 dodal: „Panuje představa, že když mluvíme o dogfightu, je to schopnost jednoho letadla dostat se jinému za záda a sestřelit ho. To se přitom u amerických letadel nestalo snad 40 let.“ V rozhovoru pro časopis Business Insider v roce 2017 Berke vysvětlil, že samotný předpoklad bojů zblízka je v rozporu s tím, jak jsou moderní letci cvičeni k boji s nepřítelem, a to z dobrého důvodu. F-35 nabízí pilotům větší přehled o situaci na velkou vzdálenost než jakýkoli taktický letoun v historii.
A i když sada senzorů F-22 není tak působivá, letectvo tento dynamický letoun stále vyzdvihuje jako letoun schopný poskytnout vytouženou „příležitost k prvnímu výstřelu“. Jinými slovy, F-22 je sice schopen se utkat zblízka s těmi nejlepšími, ale bezpečnějším a logičtějším přístupem k boji by stále bylo udržovat si odstup a hrát na svou výhodu schopnosti bojovat na velkou vzdálenost. „Jen proto, že bych věděl, že dokážu nepřítele obelstít, by mým cílem nemělo být dostat se do manévrového souboje a sestřelit jej,“ vysvětlil Berke.
Letecký souboj skrz průhledový displej letounu F/A-18
Naopak – dogfight stále žije!
Je důležité poznamenat, že i v současné době existují také názory naprosto opačné. Bývalý kopilot letounu F-14 Tomcat Ward Carrol tvrdí, že ve složitém prostředí se stovkami (ne-li tisíci) vzdušných prostředků operujících nad bojištěm se oblíbená americká taktika vyhýbání se soubojům a vedení bojů z větší vzdálenosti pravděpodobně stane neudržitelnou. Technologická omezení, lidské chyby, a různé další typy omezení mohou nutit k zachycení letounu z menší vzdálenosti, než by pilot preferoval. „Dovolím si tvrdit, že dogfighting není mrtvý, protože pokud jste někdy byli na velkém cvičení, nemluvě o válce vzduch-vzduch, jako byla Pouštní bouře, pak víte, že v zápalu boje nastane zmatek, všelijaký chaos a nakonec se nepřátelský letoun proplíží a vy se ocitnete v podstatě v souboji jeden na jednoho tak trochu jako ze staré školy,“ vysvětlil Carroll v rozhovoru pro Business Insider.
Podle analýzy vypracované americkým Centrem pro strategické a rozpočtové hodnocení nazvané Trendy v boji vzduch-vzduch: důsledky pro budoucí vzdušnou převahu se ze 33 samostatných střetů letounů během Pouštní bouře 13 stále odehrávalo na vizuální vzdálenost, přestože koaliční letouny pro varování a řízení (AWACS) identifikovaly nepřátelské stíhačky v průměru na vzdálenost necelých 130 kilometrů. Irácké síly naproti tomu neměly na obloze žádné letouny velení a řízení. To znamená, že navzdory tomu, že koalice měla jasnou převahu jak z hlediska situačního povědomí, tak z hlediska zbraní mimo vizuální dosah, téměř 40 procent vzdušných střetů stále probíhalo na malou vzdálenost a přes 12 procent dokonce vyústilo v dogfight.
Je zároveň důležité doplnit, že tyto střety, které vyžadovaly pokročilé bojové manévry, se stále neodehrávaly jako střemhlavé střety ve vietnamské válce, ani to nebyly přestřelky zblízka, jaké lze vidět ve filmu Top Gun. Ve skutečnosti americké stíhačky v tomto konfliktu nezaznamenaly jediný sestřel kulometem.
Film Top Gun si na soubojích stíhaček zakládal:
Kdo má tedy pravdu?
Pozorování vzdušných bojů nad Ukrajinou uprostřed probíhající ruské invaze nám říká, že válku 21. století zatím nelze oprostit od zbraní 20. století. V současné době mají Spojené státy americké méně než 150 letounů F-22 Raptor a převzaly přibližně 300 letounů F-35. To je největší a nejsilnější flotila stealth letounů, dohromady však stále mnohem méně než 1300 letounů F-16, které v současnosti stojí v hangárech amerického letectva.
Druhé největší letectvo na světě, ruské, se může pochlubit pouhými 10 testovacími prototypy a 11 sériovými kusy svého stealth letounu Su-57 z odhadovaných 1511 bojových letounů. Čínské letectvo je co do velikosti na třetím místě na světě, ale může se pochlubit druhou největší flotilou stíhaček stealth, která pravděpodobně čítá přes 150 letounů Čchen-tu J-20. Z dalších 1800 čínských stíhacích letounů je však jen asi 800 letounů 4. generace, přičemž zbytek flotily pochází ze starší doby.
To naznačuje, že rozsáhlý konflikt mezi globálními mocnostmi, který by se odehrál kdykoli v příštích desetiletích, by pravděpodobně zahrnoval mnohem více vzdušných střetů mezi stíhačkami 4. generace z druhé poloviny 20. století než stíhačkami stealth jakéhokoli druhu. A i když by stíhačky stealth měly v soubojích mimo vizuální dosah s takovou konkurencí zřetelnou výhodu, mohly by se někdy ocitnout v nevýhodě, když by se v chaosu boje dostaly do vizuálního dosahu starších, ale rychlejších a hbitějších letounů.
„Stealth nefunguje proti kulkám. A jakmile jste ve vizuální oblasti, pak žádné z vašich stealth obranných opatření nefunguje. A máte letadlo, které sotva dokáže letět nadzvukovou rychlostí. Takže vítejte při sestřelu,“ řekl Carroll.
Pravda bude jako vždy zřejmě někde uprostřed. Vzhledem k tomu, že napětí mezi mocnostmi opět roste, jsou dogfighty pravděpodobně jen tak mrtvé, jako rozsáhlé konflikty, které je vyvolávají. Při velkém počtu letounů ve vzduchu dříve či později nevyhnutelně dojde k potyčkám mezi jejich malými skupinami. Jediný skutečný způsob, jak tedy dogfighty definitivně pohřbít, je udržet vztahy mezi globálními mocnostmi před prahem války.
11
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
