Na území Československa dnes stojí čtyři jaderné elektrárny. Jedna z nich se přitom zapsala na černou listinu největších jaderných havárií, a to hned dvakrát. Jaderná elektrárna A1 v Jaslovských Bohunicích je proto už od roku 1979 v likvidaci.

Srdcem elektrárny byl experimentální reaktor projektovaný přímo v Československu, který jako palivo používal neobohacený uran. Jako moderátor pak sloužila těžká voda, chladivem byl oxid uhličitý. K oběma nešťastným událostem došlo v rozmezí 13 měsíců mezi lety 1976 a 1977.

V lednu 1976 došlu kvůli špatně namontované těsnicí zátce palivové kazety k úniku chladiva do sálu reaktoru. Vystřelený palivový soubor naštěstí nebyl čerstvý. Díky tomu došlo jen k menšímu úniku radioaktivity. Uniklý oxid uhličitý však zaplavil spodní prostory reaktorovny a udusila tam dva zaměstnance.

Japonský umělec Isao Hašimoto vytvořil animovanou časosběrnou mapu více než dvou tisíc jaderných explozí po celém světě od roku 1945. Podívejte se:

Druhý incident, k němuž došlo v únoru 1977 opět při výměně palivového článku, se stal pro elektrárnu osudový. Do mřížek článku se totiž zakutálely kuličky silikagelu z roztrhnutého sáčku, jehož úkolem bylo pohlcovat vlhkost. Ucpanými mřížkami pak neproudilo chladivo, palivové proutky se roztavily a propálily rouru nádoby s těžkou vodou. Voda pak zaplavila primární okruh a zamořila ho štěpnými produkty.

Obě tyto havárie byly na sedmistupňové stupnici jaderných událostí (INES) ohodnocena čtyřkou. Režim se před obyvatelstvem snažil zamlčet. Provoz elektrárny nedaleko západoslovenské Trnavy byl v jejich důsledku ukončen, její likvidace však potrvá až do roku 2050. Sousední novější bloky 3 a 4 by měly elektřinu vyrábět až do roku 2045.

Evakuace vražednější než vlastní havárie

Ničivější než československé havárie byly události spjaté s japonskou elektrárnou Fukušima, k nimž došlo před osmi lety. Na počátku stálo extrémní podmořské zemětřesení. To vyvolalo obří vlnu tsunami, která elektrárnu zaplavila. Voda poškodila tři tlakové nádoby a z těch unikl vodík. Následovaly tři mohutné exploze, které dílo zkázy dokonaly.

Okolní úrodnou a hustě zalidněnou krajinu muselo kvůli katastrofě opustit více než 150 tisíc lidí. Tisícovka z nich evakuaci nepřežila. Radiací byla zamořena půda i pobřežní vody. U zasaženého obyvatelstva se zvýšil výskyt rakoviny štítné žlázy. „Během mého života nebude možné poničené reaktory dekontaminovat. Jednoduše na to v současnosti neexistují technologie. S roztaveným palivem si prostě neumíme poradit," uvedl zaměstnanec provozovatele elektrárny pod příslibem anonymity pro zpravodajský server ABC News.

Japonsko se přesto od jaderné energetiky neodvrátilo. Fukušimská tragédie však rezonovala až ve vzdáleném Německu, kde ukotvila záměr odstavit všechny atomové elektrárny v zemi.

Tutlaný děs

Jak Černobyl, tak Fukušima dostaly na stupnici INES nejvyšší hodnocení 7. Jen o příčku níže se umístila takzvaná Kryštymská katastrofa. K té došlo už v roce 1957 v jaderném komplexu Majak, kde se vyrábělo plutonium pro sovětské jaderné zbraně.

Jaderný kombinát byl postaven ve spěchu bezprostředně po druhé světové válce s cílem dohnat americký náskok ve vývoji atomových zbraní. Životní prostředí a zdraví obyvatel bylo vedlejší. Komplex nebyl zakreslen na mapě, město Ozjorsk získalo své současné jméno až v 90. letech a dodnes funguje ve striktním uzavřeném režimu, cizím očím tak zůstává skryto.

Radioaktivní odpad končil až do 50. let přímo v jezeru Karačaj. K němu byly posléze zbudovány ocelové nádrže. Sověti je však chladili a sledovali jen velmi chatrně. Když v roce 1956 jeden systém chlazení selhal, radioaktivní odpad v přilehlé nádrži se rychle vysušil a explodoval. Výbuch vyhodil 160tunové betonové víko do vzduchu. Oblak uniklé radioaktivity se rozšířil stovky kilometrů daleko.

Komunistické úřady s evakuací zasaženého obyvatelstva váhaly. Nakonec jich během dvou let přemístily jen na deset tisíc, aniž by jim sdělily důvod. Přesný počet obětí je neznámý, výskyt rakoviny v Ozjorsku je však dodnes extrémní a město trápí nedostatek zdravotnického personálu. Sovětská vláda prohlásila v roce 1968 zasaženou oblast za přírodní rezervaci, aby zamezila vstupu nepovolaných osob.