Britští vědci předpokládají, že k dopadu meteoritu o průměru jednoho kilometru a hmotnosti tří miliard tun došlo zhruba před 1,2 miliardy let. Těleso, které se mohlo pohybovat rychlostí převyšující 64 tisíc kilometrů za hodinu, narazilo do Země silou 940milionkrát větší, než jakou měla atomová bomba svržená na japonské město Hirošima.

Ačkoli po sobě meteorit zanechal v oblasti, kde se dnes nachází souostroví Vnější Hebridy, kráter o průměru 40 kilometrů, je podle odborníků z Aberdeenu a Oxfordu pouhou náhodou, že se podařilo objevit jeho pozůstatky.
„Materiál uvolněný při dopadu tak velkého meteoritu se jen málokdy dochová, protože je vystaven rychlé erozi. Proto jde o vzrušující objev,“ řekl deníku Independent doktor Ken Amor z univerzity v Oxfordu. „Bylo jen šťastnou náhodou, že tento kus dopadl do pradávné příkopové propadliny, kde jeho zbytky rychle přikryly čerstvé usazeniny a tím ho před erozí ochránily.“
Důkaz v podobě iridia
Stopy prastarého vesmírného vetřelce vědci poprvé objevili v roce 2008 nedaleko města Ullapool na severozápadě Skotska. Nyní se jim v oblasti Minchovy pánve podařilo identifikovat samotné srdce dopadového kráteru, zhruba 15 až 20 kilometrů daleko od pobřeží.

Před odborníky je nyní náročný výzkum, který má odpovědět na otázky ohledně dopadu samotného a dnů, které následovaly po něm. „Musel to být výjimečný okamžik, když takto obrovský meteorit dopadl na pevninu a do širokého okolí vystřelil prach a kamení,“ říká Amor. Pokrývka z násilím uvolněných hornin se podle vědců usadila v okruhu 50 kilometrů.
V úlomcích výzkumníci objevili zvýšené množství iridia, což je chemický prvek, který je charakteristický pro kosmické horniny. Dopad meteoritu pak dokazují i mikroskopické paralelní praskliny. Objev tak vrhá světlo i na původ některých skalnatých útvarů v okolí, který byl až doposud připisován sopečné aktivitě.
Druhá příčka v Evropě
Země se podle expertů srazí s tělesem podobné velikosti každých sto tisíc až milion let. Hmatatelných důkazů takových kolizí však máme k dispozici minimum, protože krátery postupně zničí eroze či pohyb tektonických desek. Oproti tomu střety s mnohem menšími meteority o průměru jen několika metrů jsou poměrně běžné, dochází k nim v průměru jednou za 25 let.

Kráter z Velké Británie se svou velikostí v evropském měřítku zařadil na druhou příčku. Tím vůbec největším je kráter Siljan, který se nachází v provincii Dalarna v centrálním Švédsku. Dosahuje průměru 52 kilometrů. Následky dopadu meteoritu, který ho vytvořil jsou patrné v širokém okolí, které je bohaté jak na naleziště fosilií, tak i fosilních paliv (ropa, zemní plyn).
Zabiják dinosaurů
Ve srovnání se světovými lídry se však stále jedná prakticky o trpaslíka. Vůbec největší kráter, který s největší pravděpodobností vznikl dopadem meteoritu, byl před několika lety objeven v Austrálii a dosahuje průměru neuvěřitelných 400 kilometrů.
Dosud však nebyl jeho původ jednoznačně potvrzen a žebříčku Centra planetární a vesmírné vědy (PASSC) tak stále vévodí zhruba 160 kilometrů široký kráter Vredefort v Jihoafrické republice, vedený od roku 2005 na seznamu UNESCO. Jeho velikost nelze jednoznačně stanovit, některé zdroje proto po započtení širší oblasti dopadu hovoří až o 300 kilometrech.

Vůbec nejslavnější dopadový kráter se nachází v Mexiku a nese název Chicxulub. S průměrem 150 (někdy uváděno až 240) kilometrů mu sice patří až druhé místo na světě. Meteorit, který ho způsobil, však pro vývoj života na zemi znamenal zásadní zlom. Podle vědců se totiž jedná o těleso, jehož dopad způsobil před 66 miliony lety vyhynutí dinosaurů.
Dosud neprokázané teorie
Podle teorie z roku 2016 se rekordman mezi krátery nacházel v kanadské provincii Quebec. Vinou eroze se však z 600 kilometrů široké prohlubně dochovala jen malá část, která dnes tvoří jezero Mistassini.
Dopad meteoritu mohl podle některých teorií vytvořit i takzvaný Český kráter, který tvoří současné území Čech. Napovídá tomu pravidelná struktura České vysočiny o průměru zhruba 260 kilometrů. Vůbec první srovnání geologických útvarů na dnešním území České republiky s krátery na povrchu Měsíce provedl v 17. století slavný astronom Galileo Galilei. Mezi vědce, kteří se teorií Českého kráteru zabývali, patří i geolog Petr Rajlich.
