Velký bílý žralok má řadu pozoruhodných vlastností. Samice, které jsou větší, mohou na délku měřit přes šest metrů a vážit téměř dvě tuny. Podle studie z roku 2014 se dožívají více než 70 let, což z nich dělá jedny z nejdéle žijících paryb. Velcí bílí žraloci mohou také plavat rychlostí až 56 kilometrů za hodinu a potápět se do hloubky 1200 metrů.

Na Zemi se tento druh žraloka vyskytuje minimálně posledních 16 milionů let. Během této doby si vyvinul celou řadu genetických změn, které mohou stát za evolučním úspěchem velkých bílých žraloků i za jejich dlouhověkostí.

Mezinárodní tým vědců zaujaly především nápadné změny specifických sekvencí genů, které jsou spojené s opravou DNA a tolerancí vůči jejímu poškození. Díky tomu je genom velkého bílého žraloka mimořádně stabilní. Stejné změny v genech, které souvisí se stabilitou, však výzkumníci objevili i v genetickém kódu žraloka velrybího. Tento v současnosti největší žraločí druh dorůstá ve výjimečných případech délky až 12 metrů a dožívá se 60 až 150 let.

Objev, že také žralok velrybí má tyto klíčové adaptace pro stabilitu genomu, však staví na hlavu teoretický předpoklad, že riziko výskytu rakoviny roste jak s počtem buněk (velikostí těla), tak s délkou života. Nic z toho u žraloka bílého ani žraloka velrybího neplatí.

„Dekódování genomu bílého žraloka poskytuje vědě novou sadu klíčů k odemknutí záhadných tajemství těchto obávaných a nepochopených predátorů. Jak mohli například žraloci vzkvétat nějakých 500 milionů let, déle než téměř všichni obratlovci na Zemi,“ podotkl Salvador Jorgensen, vedoucí vědeckého výzkumu v Monterey Bay Aquarium a spoluautor studie.

Odolností vůči rakovině a dalším nemocem však inovace u žraloků nekončí. Genetický kód velkých bílých žraloků rovněž odhalil další zajímavé adaptace v genech, které jsou spojeny s hojením zranění, včetně klíčového genu srážení krve. Žraloci jsou přitom obecně známí svým rychlým hojením ran.

Porozumění žralokům pomůže i nám

Podle vedoucího studie Mahmood Shivji, ředitele Save Our Seas Foundation Shark Research Centre na floridské Nova Southeastern University, se musíme z těchto „evolučních zázraků“ poučit. Člověk na rozdíl od žraloků trpí ve zvýšené míře takzvanou genomovou nestabilitou, která je důsledkem nahromaděného poškození DNA. Díky tomu jsme více náchylnější k výskytu rakoviny a dalším onemocněním souvisejícím s věkem.

„Genomová nestabilita je velmi důležitým problémem mnoha závažných lidských nemocí. Nyní zjišťujeme, že si příroda vyvinula u těchto obrovský dlouhověkých žraloků chytré strategie pro udržení stability genomů,“ je přesvědčený Shivji.

Odborníci se domnívají, že když odhalíme jejich tajemství, mohlo by to být potencionálně užitečné nejen v boji s rakovinou a projevy stárnutí, ale také zlepšit léčbu ran.

Autoři studie nicméně tvrdí, že se jim z genomu velkého bílého žraloka podařilo zatím podrobně prozkoumat pouze pomyslnou „špičku ledovce“. Kromě pozoruhodných mutací totiž mapování DNA velkého bílého žraloka odhalilo i obrovskou rozsáhlost genetického kódu tohoto vrcholového predátora.

Ten obsahuje přibližně 4,63 miliardy párů bází, chemických jednotek DNA, což je jedenapůlkrát více než v lidské DNA. Velký bílý žralok má například přibližně 24 500 genů kódujících bílkoviny, zatímco u člověka se jedná v průměru o 19 až 20 tisíc.

Kromě toho však také jeho genom obsahuje velké množství takzvaných „skokový genů“ neboli transpozonů. Jedná se o krátké sekvence DNA, které se přesouvají z místa na místa bez nutnosti replikace, a pomáhají urychlit vývoj.