Od dětství ho lákal vesmír, a tak si postavil vlastní hvězdárnu, v které dokonce bydlí na kopci Svákov v Soběslavi.Martin KákonaZdroj: Miloš BučinskýKdyž Martinovi Kákonovi byly dva roky, tak lidé létali na Měsíc. Tehdy mohl ze zahrádky domu v Třebízského ulici v Táboře pozorovat hvězdy a družice a díval se dokonce i na Mléčnou dráhu. „Přitom to není daleko od centra města,“ zavzpomínal, jak ho astronomie uchvátila už v dětství.

Když chodil na základní školu, tak se objevily první mikropočítače. „Byla to skvělá doba pro lidstvo. Už ne tak skvělá pro planetu a není pro ni dobrá dodnes. Z pohledu malého kluka to ale byl svět plný zajímavé techniky, strojů, které měly usnadňovat lidem práci a pomáhaly zkoumat vesmír,“ poznamenal Martin Kákona.

Jeho učitel chemie, pan Havlík, mu tenkrát daroval knihu, která se jmenovala Fyzika, chemie a astronomie a obsahovala spoustu objevů a přístrojů. „Dokonce, když jsem jednou potřeboval 48procentní kyselinu dusičnou, tak mi ji trochu odlil do lahvičky. Nejdříve mi ale ukázal, co dovede. Bylo fascinující, jak kyselina rozžhavila zkumavku do běla, až sklo utavila. To mnoho dnešních dětí asi nikdy neuvidí,“ míní.

Když byl malý kluk, tak to vypadalo, že za několik let nebude problém doletět k jakékoli planetě ve Sluneční soustavě. „Pak se to nějak zaseklo, přestože na tom stále pracují tisíce lidí. Doufám, že k tomu také trochu přispívám. A není to beznadějné, jak nám právě ukázal asi tunový robot Perseverance. Na cestu lidí na Mars si ale ještě budeme muset počkat,“ předpovídá.

Všechno musí zdokumentovat

Jeho zaměstnání vědeckého pracovníka je zajímavé a časově náročné. „Práce v podstatě nikdy nekončí. Pokud totiž na něco přijdete, což je samozřejmě smyslem té práce, máte najednou před sebou neuvěřitelné množství dalších úkolů,“ uvedl, že jinak je to práce jako každá jiná a má třeba i noční směny, protože některé velké a drahé přístroje fungují nepřetržitě.

Hodně času zabere také papírování. „Z pohledu úředníků jsme podezřelí. Nejde jim do hlavy, že pracujeme rádi, a tak musíme stále sepisovat nějaká hlášení. Také to není nějaké jisté zaměstnání, každý rok musíme dokladovat výsledky a obhajovat svou práci,“ naznačil stinnou stránku profese.

Pokládá však za štěstí, že může v akademii věd pracovat. „Jsem obklopen spoustou velmi chytrých lidí a děláme na opravdu zajímavých projektech. Pracuji na přístrojích, které mají zjistit něco nového o bouřkách, anebo na přístrojích pro družice, které mají monitorovat takzvané kosmické počasí. Mým denním chlebem je kosmické záření, které spojuje problematiku pozemních bouřek až po cesty na Mars,“ přiblížil Martin Kákona.

Myšlenka na vlastní hvězdárnu 

Jeho skoroprofesionálním koníčkem je astronomie. Myšlenka, že si postaví vlastní hvězdárnu přišla v roce 2002. „To nás vytopila velká voda, a tak jsme si s rodinou řekli, že postavíme dům na kopci. Pak ale dlouho trvalo, než jsme získali stavební povolení a naše představa o domu stále krystalizovala. Ono totiž postavit dům není vlastně moc užitečné, protože se hodí pouze na bydlení,“ směje se.

Povolení stavět dostali až o pět let později, to už věděli, že chtějí a také postaví i pozorovatelnu noční oblohy. „V části domu bydlíme a část domu tvoří hvězdárna. Najdete tam například laboratoř, radiomístnost, sklad optiky nebo klubovnu,“ popsal kompozici celého objektu.

V loňském roce přibyl u hvězdárny asi největší radioteleskop v kraji, dokonce uspořádali i jeho veřejné uvedení do provozu. „Každoročně pořádáme například Noc vědců nebo různá pozorování vesmírných úkazů, ale ty byly kvůli pandemii zrušeny. Noc vědců se uskutečnila pouze virtuálně. Snad jen v červenci a srpnu bylo několik pozorování, kde byla přítomna veřejnost,“ uvedl.

Radioteleskop byla událost, kterou však nemohli vynechat. „Průměr parabolické odrazné plochy je tři metry a jedná se tedy zřejmě o největší astronomický přístroj, co do průměru v jižních Čechách vůbec je,“ konstatoval.

Jeho uvedení do provozu v podstatě urychlila pandemie koronaviru. „Takže všechno zlé je i k něčemu dobré. Chvátali jsme s jeho zprovozněním, protože díky světové pandemii přestala fungovat pozemní družicová stanice v Kaluze a bylo třeba zajistit náhradní spojení s družicí, na které mám i jeden svůj přístroj,“ objasnil Martin Kákona.

Praktický vynález

Jako vynálezce zkonstruoval Mrakoměr, což je přístroj chránící zrcadla dalekohledů. „Zrcadla dalekohledů jsou pokovena z té strany, ze které také odráží světlo. Ne jako zrcadlo, které máte doma, které je pokoveno z druhé strany a pokovení je tedy chráněno vrstvou skla a zezadu vrstvou laku. Protože je tedy kov na zrcadle dalekohledu přímo vystaven venkovnímu prostředí, nesmí zmoknout, nesmí na něj spadnout ani jediná kapka deště. Kyselý déšť by zrcadlo poleptal a znehodnotil,“ vysvětlil, čemu má jeho vynález zamezit.

Celé to vzniklo díky dlouhodobé spolupráci se skupinou vědců, kteří hledají optické protějšky tak zvaných gamazáblesků. „K tomu slouží síť dalekohledů rozmístných po celé Zemi a také několik družic. Celé to funguje automaticky a síť čeká na gamazáblesk, který zaznamená družice. Ta určí přibližný směr a pošle na Zemi upozornění. Dalekohled, který může v daném směru pozorovat, protože je v místě jeho umístění právě noc, otevře kopuli a snaží se automaticky prohledat zadanou oblast. No a tady právě dojde k tomu, že se nejdříve zeptá Mrakoměru, jestli nejsou mraky. Pokud by byly, tak se kopule neotevře, protože by stejně bylo pozorování zbytečné, protože by nebyly vidět hvězdy, a navíc by hrozilo, že dalekohled zmokne,“ rozebral účel do detailu.

A jak Mrakoměr pozná, že jsou mraky? „Dělá to jednoduše tak, že měří teplotu oblohy. Naše Země je teplá a teplo vyzařuje do vesmíru. Pokud jsou ale mraky, tak voda v nich způsobí, že se teplo odrazí zpět na zem a Mrakoměr vidí teplejší oblohu. Že mám pravdu, se můžete přesvědčit hlavně v zimě, když je v noci jasno, tak je velký mráz,“ dodal na vysvětlenou. Proč se to všechno dělalo a dělá? „Přilétaly k nám totiž intenzivní záblesky gammazáření, tedy fotony vysokých energií, to se vědělo už dávno. Přišly na to první umělé družice Země. Bylo to vlastně nečekané zjištění vojenských družic, které měly za úkol sledovat, jestli se na Zemi neprovádí pokusné jaderné výbuchy,“ upřesnil.

První data z těchto družic způsobila zmatek, protože se ukázalo, že tyto “výbuchy” jsou časté. „Naštěstí se ale později ukázalo, že gamazáblesky nepřichází z povrchu Země, ale z vesmíru. Vznikl tím pro astronomy problém, protože nebyl znám mechanismus vzniku takto energetických záblesků,“ podotkl. První takový záblesk detekovaly družice Vela v roce 1967, tedy v roce, kdy se narodil. Informace o tom ale byla odtajněna teprve v roce 1973 a teprve v roce 1997 se podařilo nalézt ve Vesmíru první zdroj takového záblesku.

„Dnes již víme, právě díky síti robotických dalekohledů, že se jedná o záblesky, které vzniknou při nějaké vesmírné katastrofě. Typicky se jedná o výbuch hvězdy, tak zvané supernovy,“ poznamenal.

Gamazáblesky se zkoumají stále, protože mohou lidstvu o Vesmíru hodně prozradit. Nedávno, v roce 2017, se podařilo něco opravdu velkolepého. „Pozorovali jsme gamazáblesk pomocí družice, následný optický dosvit pomocí dalekohledu a tyto jevy se podařilo dát do souvislosti s detekcí gravitačních vln. Gravitační vlny se podařilo detekovat teprve nedávno. Nyní se domníváme, že v tomto případě došlo ke srážce dvou neutronových hvězd,“ popsal zjištění vědců.

Taková zjištění nám mohou hodně pomoci. „Možná nám jednou umožní vůbec přežít. Protože, kdyby se něco podobného jako srážka dvou neutronových hvězd mělo stát v naší galaxii, nebo dokonce v našem ramenu galaxie, tak to opravdu nechceme!“

Práce v bouřce 

Jeho vědecká činnost je opravdu široká, zkoumá také vznik blesků, kdy měření provádí přímo v bouřkách. „To se provádí pomocí automobilu, ve kterém je umístěno mnoho přístrojů. Ideální měření ale vypadá tak, že stojím s autem někde na poli a na bouřku čekám,“ vysvětlil. Během bouřky pak kontroluje všechny přístroje. „Bouřka se totiž dohnat nedá. Pokud jde o frontální bouřku, tak ta se může pohybovat rychlostí i několik set kilometrů za hodinu, a to po silnici prostě nelze zvládnout,“ objasnil.

Založil také protipovodňový web informující o stavu řek Lužnice, Nežárky a Černovického potoka na Táborsku, který prezentuje data z limnimetrů. „Jsou to vlastně stejné informace, jaké můžete nalézt na webu Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ). V době povodně ale bývají stránky ČHMÚ přetíženy, proto jsem vytvořil aplikaci, která data stahuje přímo ze serveru, kam je limnimetry posílají. Jednak se tím částečně předejde přetížení serveru ČHMÚ a zároveň na mém webu lidé najdou dostupné informace, pokud k přetížení dojde,“ osvětlil.

Zdroj: Youtube

Díky tomu, že inicioval založení dvou dalších měřících bodů, jsou nyní k dispozici informace, ze kterých občané mohou sami predikovat vývoj povodně. „Mají přibližně 12 hodin na rozhodnutí, jak se zachovají a jaká opatření podniknou. Myslím, že přístup k informacím je v době krize to nejdůležitější. Lidé nejsou hloupí a dokážou na krizovou situaci rozumně reagovat. Pokud se jim ale skutečný stav tají, reagovat prakticky nemohou, protože se nemají podle čeho rozhodovat. V současné době pracuji na podobném webu, kde chci prezentovat informace o zaplnění nemocnic v kraji,“ prozradil své budoucí plány.

Rozděluje svůj čas mezi mnoho lidí, ale rodina má naštěstí stejné hobby. „Výhodou je, že členové mojí rodiny mají částečně stejné zájmy jako já. Například můj syn vyvinul antény, se kterými jezdím do bouřek a sám také s námi bouřky měří. Teď, v průběhu epidemie, manžel mojí dcery, přišel s nápadem, vyrábět brýle do ochranných masek pro zdravotníky, kteří jsou slabozrací. Pracovali jsme společně na brýlích, které jdou vytisknout na 3D tiskárně a které se do masky přichycují pomocí magnetů, takže se zachová hermetičnost masky,“ komentoval užitečný vynález.

Jeho manželka ráda cestuje. „Já už tak moc ne, protože mi na cestování vadí balení zavazadel, ale jako vědec cestovat musím, protože některé unikátní přístroje se nachází jen na jediném místě na světě. Pokud to jde, tak si manželka sežene letenku do stejného města a pak se tam potkáme. Není to romantické?“ Předloni tak pracovně navštívil raketovou základnu v Kiruně. Když tam jeho práce skončila, tak za ním přiletěla manželka a chodili spolu týden po Laponsku.