Ceres se nachází v oblasti hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, je největším asteroidem ve sluneční soustavě a současně jedinou trpasličí planetou, která je Zemi blíž než Neptun. Podle nové analýzy dat je navíc oceánským světem. Pod jejím povrchem by se totiž mělo skrývat moře slané vody, jež by mohlo pokrývat celou planetku.

Mořská sůl ve vesmíru

Všechno odstartovalo začátkem roku 2015, kdy na oběžnou dráhu tohoto vesmírného trpaslíka dorazila sonda Dawn, vyslaná americkým Národním úřadem pro letectví a kosmonautiku (NASA). Jejím úkolem bylo po tři roky kroužit kolem planetky, snímkovat ji a sbírat data. 

Sonda začala zaznamenávat podivné, neobvykle jasné skvrny (nazývané také faculae), jež se objevovaly ve 20 milionů let starém kráteru Occator. Vědci později zjistili, že tato zářivá pole vytvořil uhličitan sodný, což je druh soli. Na Zemi se uhličitan sodný vyskytuje kolem hydrotermálních průduchů na oceánském dně, v místech, kde se stýkají tektonické desky a odkud z trhlin v mořském dně uniká do vody teplo. 

Přestože tato místa odděluje od slunečního svitu, umožňujícího fotosyntézu, mnoho tun mořské vody, hemží se tyto průduchy životem. Žijí zde především organismy, které se živí chemosyntetickými bakteriemi, využívajícími ke své existenci a tvorbě energie spíše chemickou reakci než sluneční světlo.

Kde se vzal uhličitan sodný na planetě Ceres, se mohli vědci donedávna pouze dohadovat. Podle některých teorií mohl unikat z podpovrchového ledu, který roztával pod vlivem slunečního tepla zahřívajícího kráter Occator. Podle jiných se mohla při některé z vesmírných srážek planetky s jiným tělesem uvolnit a dostat na povrch hluboko uložená mořská voda, což by naznačovalo, že nitro planety je teplejší, než se vědci domnívali. Tato úvaha vedla samozřejmě k otázce, zda slaná voda na planetě stále ještě je. 

Oceán pod povrchem

Nová studie publikovaná v Nature Astronomy dochází k závěru, že odpověď na tuto otázku zní kladně: ano, planetka by měla být pod povrchem opravdu teplejší a skutečně existuje možnost, že zde ukrývá slaný oceán.

Studie vychází z analýzy dat, která vesmírná sonda Dawn sesbírala v závěru své mise. Když jí totiž došlo palivo, propadla se až do výšky těsně pod 35 kilometrů nad povrchem planety, takže data, jež pořizovala v této době, byla až v desetkrát větším rozlišení oproti datům z hlavního období výpravy, a zaměřovala se zejména na kráter Occator.

V daném vysokém rozlišení mohla sonda Dawn zaznamenat také změny gravitace kráteru. Tyto změny v kombinaci s modelováním tepelných podmínek naznačují změny hustoty, jež odpovídají hluboko uloženému zásobníku slané vody pod kráterem.

Voda v tomto rezerováru mohla při náhlém lomu, vyvolaným nárazem, vytrysknout nahoru a na povrchu vytvořit blýskající se usazeniny soli.

"Kromě toho předpokládáme, že jí mohly otevřít cestu také již existující tektonické trhliny. Slaná voda mohla díky nim proniknout do kůry, kde se pak šířila a pomohla vytvořit nestejnorodé složení planetky," uvádějí vědci.

Na planetce je vzácný minerál

Další studie, jež kombinovala data o gravitaci s údaji o tvaru planetky, zjistila, že kůra planetky je celkem propustná, ale tato propustnost s přibývající hloubkou klesá - pravděpodobně díky tomu, jak se hornina mísí se solí. 

Kráter sám je starý asi 20 milionů let, ale soli v něm jsou podle některých indicií výrazně mladší. Podle snímků s vysokým rozlišením mohly být ledové vulkány Ceresu aktivní asi před dvěma miliony let, tisíce let poté, co se rozptýlilo teplo uvolněné srážkou planetky s jiným tělesem.

Tuto teorii podpořil podle vědců i překvapivý objev, že se na Ceresu vyskytuje vzácný minerál hydrohalit, chemickým vzorcem NaCl·2H₂O, jediná známá vodnatá forma chloridu sodného. Tento minerál odhalila spektrometrie na samém vrcholu kupole Cerealia Facula, nejjasnější skvrny kráteru Occator.

Hydrohalit vyžaduje vlhkost, jinak poměrně rychle vysychá, podle výpočtů vědeckého týmu v řádu desítek až stovek let. To nasvědčuje tomu, že se na povrch dostal teprve nedávno (ve vesmírných měřítcích). 

Chce to novou výpravu

Jak přesně se Ceres utvářel a odkud pocházejí všechny prvky na jeho povrchu, vědci dosud netuší. Nezodpovězenou zůstává i otázka, zda a jak si uchovává dostatek tepla na to, aby pod jeho povrchem mohl existovat zásobník nebo dokonce oceán slané vody. 

Alespoň částečné odpovědi na tyto otázky by mohla přinést nová mise k této planetce, počítající i s vysazením robotického vozítka na jejím povrchu. NASA o ní uvažuje ve svých plánech na rok 2023.