Větroňů je mnoho, opravářů málo. Sanatorium pro kluzáky najdete v Sopotnici

Větroňů je dost, opravářů málo. Spočítali byste je s rezervou na prstech jedné ruky. Václav Šípek má mezi plachtaři renomé a na nedostatek zakázek si nestěžuje.

Tradice v Chocni a Sopotnici

Václav Šípek od čtyř let modelařil a s větroni sám létá už přes padesát let v aeroklubu v nedalekém Žamberku, odkud také pochází. V Sopotnici se od 50. let minulého století vyráběly šohaje, dělaly prohlídky výcvikových kluzáků Pionýr a později se tu stavěly výkonné orlíky.

„Orlíky, než skončily v roce šedesát devět, ještě pamatuju. Pochopitelně se tady i opravovaly. V šedesátých letech se u nás ještě vyvíjely větroně Vega a Orlice,“ vyjmenovává Václav Šípek.

Po orlíku přišel moderní větroň VSO 10, který už měl smíšenou konstrukci. „První nýtování v zadní duralové části trupu jsem dělal já, poněvadž jsem byl nejútlejší a dosáhl jsem nejdál. Zbytek se už nýtoval zvenku,“ vzpomíná.

Václav Šípek se vyučil pro choceňský Orličan. V Chocni má letecká výroba dlouhou tradici. „Pan inženýr Mráz, jehož jméno se hodilo k výrobě chladírenských zařízení, se dal dohromady s inženýrem Pavlem Benešem ze známé konstruktérské dvojice Beneš–Hajn,“ vysvětluje Václav Šípek.

Tak vznikla velmi progresivní letecká fabrika Beneš - Mráz. „Během pěti předválečných let měli patnáct typů letadel! To je na dnešní poměry neuvěřitelné,“ říká uznale renovátor větroňů.

Populární německý větroň Kranich létal před válkou i po ní a v Chocni se jich vyrobilo více než 400.Zdroj: se svolením Václava Šípka

Za války se tu vyráběly německé kluzáky Kranich pro výcvik pilotů Luftwaffe. V Chocni se vyrobilo přes 400 těchto větroňů. „Mrázovi po válce vyčítali, že dělal pro Němce, jenže on zachránil třináct set padesát lidí před nasazením v říši,“ připomíná Václav Šípek.

Po válce továrna přišla například s letounem Sokol, který se proslavil po celém světě. Později, už pod názvem Orličan, se zde vyráběl modernější metasokol, víceúčelový brigadýr a v Sopotnici zmíněné větroně.

Cesta poctivosti

Technologicky dokonale a precizně opravného Twin Astira jsme si s radostí odvezli zpátky na rakovnické letiště. Netušili jsme však, že se s Václavem Šípkem neloučíme nadlouho… Dvousedadlové větroně mají i dvoudílnou kabinu, a pokud letí jen jeden pilot, pochopitelně musí zkontrolovat, zda je kabina vzadu nejen zavřená, ale i zajištěná.

A protože jsme lidé chybující, stalo se, že se při jednom startu nezajištěný zadní překryt náporem vzduchu otevřel, popraskal a uletěl. Bylo to víceméně štěstí v neštěstí, protože se pilotovi podařilo vcelku hladce přistát.

Kdyby se plexisklo nevysypalo, účinkovalo by jako obrovská aerodynamická brzda a přistání mohlo být – v lepším případě – mnohem problematičtější.

Inu, za hloupost se platí, takže bylo třeba objednat nový díl kabiny, a pak znovu radostně odjet s „penálem“ do Sopotnice. Tentokrát se k zaléčení vezl trup větroně ASK 21.

Přívěs s větroněm autem trochu kolíbá, ale po dohuštění pneumatik na vleku je jízda stabilnější. Po třech hodinách klábosení o létání i o zcela přízemních věcech ucítíme ve vzduchu lehký závan laminovací pryskyřice, což je jasné znamení, že jsme opět na místě.

Václav Šípek nás vítá podáním ruky a lehce pobaveným úsměvem, který je ale zároveň uklidňující. Jako by člověku říkal, že nic není tak velký problém, aby se nedal vyřešit se znalostí věci, trpělivostí, zručností a také s trochou laminátu, lepidla a uhlíku…

„Tohle nic není. Dělali jsme i přeražená křídla u ventuse a discuse (výkonné moderní větroně německé konstrukce – pozn. aut.). Němci nejprve navrhli svůj postup, ale my jsme doporučili náš, který také schválili,“ říká Václav Šípek.

Jak se stát pilotem větroně: Základy nejsou těžké, důležitý je ale cit v „zadku“

Na školení ve firmě Schempp-Hirth byl už na začátku 90. let. Dnes je jeho firma samostatná, s výrobcem Schempp-Hirth však úzce spolupracuje, dělá kompletní povrchové úpravy, ale i opravy větroňů a celkovou kontrolu kvality.

„Při opravách, stejně jako při výrobě, se všechno musí dělat přesně podle výkresové dokumentace a technologicky správně. Všechno je samozřejmě možné opravit, jenže vracet se po krocích zpátky je nejen obtížné, ale celou výrobu nebo opravu to výrazně prodražuje a prodlužuje, což nikdo nechce,“ vysvětluje Václav Šípek.

Podle Václava Šípka je dnes zjevné, že lidé v podnikání nechtějí nést zodpovědnost: „Kdekdo se za něco schovává a nechce ručit za to, co dělá. Já za všechno, co vyjde z mé dílny, ručím svým jménem. Kvalitní, precizní a přesně provedená práce je pro mě zavazující. Navíc v létání na ní závisí zdraví a životy víc než jinde. Vždycky jsem to tak chápal a byl jsem tak odmala veden – jak od táty, tak od dědy.“

Dílenskou halu v Sopotnici vybudoval Václav Šípek „na zelené louce“ poté, co opustil pronajatý prostor v bývalé žamberské Mosilaně. Ještě předtím, po odchodu z Orličanu, pracoval s dalšími společníky pro jinou německou firmu – DG. „Udělali jsme tehdy povrchovou úpravu na jednašedesát letadel, z čehož nám jich šest nezaplatili, protože majitel firmy vyhlásil konkurz,“ konstatuje.

Také společníci z Orlicka se později rozdělili a Václav Šípek se vrátil do Sopotnice. „Halu jsem si navrhl, mimo jiné třeba důležité prosvětlení stropu, a firma ji postavila,“ říká Václav Šípek.

Je hrdý, že funguje bez dotací. Mnohdy je to podle něj jen tahání peněz z EU.

„Když má někdo projekt na výrobu letadel, ta letadla a všechno na nich musí být odzkoušené. Nemůže si tedy napsat dotace na to, že bude dělat ověřovací zkoušky… Jaké zkoušky? Peníze utratí, a pak řekne, že zkoušky nevyšly, šlo o slepou cestu… To je jen tahání peněz z unie, což je konečným cílem řady firem. Úředník, který tohle podepíše, patří za mříže,“ míní Václav Šípek.

Vadí mu rovněž ústup kvality kvůli rychlejší výrobě. „Někdo navrhne, že trupy a křídla bude brousit automatem? To je i s dnešními technologiemi zatím vyloučeno. Viděl jste někdy, že by křídla nebo trup laminátového větroně brousil automat? Zkoušeli to s menšími segmenty – a všechno bylo na vyhození,“ upozorňuje Václav Šípek.

Ze starého nový

V rozlehlé hale v Sopotnici se lakují a celkově připravují větroně do celého světa. Firma nabízí také opravy a renovace bezmotorových letadel převážně pro tuzemské zákazníky. Letouny ze Sopotnice však putují do celého světa – do Japonska, Brazílie, JAR, Ameriky, Austrálie, Německa…

„Povrch větroně je pro jeho výkony klíčový, a my prakticky umíme udělat ze staré povrchové úpravy novou. Letadla výrazně omladíme. Zákazníci při prohlídce dílny často považují deset patnáct let létaná letadla za právě dokončené nové kusy… Když si koupíte starší plachťák a necháte si jeho povrch zrenovovat u nás, můžete se spolehnout, že máte povrchovou úpravu na dvacet let,“ říká majitel letecké dílny.

Tragédie na Litoměřicku. Po pádu větroně zemřel muž, druhý má těžká zranění

Člověk by tady čekal třeba dvacet zaměstnanců, ale přitom jich tu je, jak říká Václav Šípek, jako do mariáše – pracují tu dohromady čtyři. Každopádně, náš „skalpovaný“ větroň ASK je v dobrých rukou.

Je to sem do podhůří Orlických hor od nás daleko, ale do Žamberka jezdíme se ženou za jejími rodiči, a odteď si rád zajedu i do nedaleké Sopotnice. Nemám v plánu pořizovat si vlastní větroň, ale rád se stavím jen tak, potřást rukou Václavu Šípkovi, nasát odér umělé pryskyřice a pohladit lesknoucí se křídla, u nichž nepoznám, zda jsou nová, nebo zda už odlétala dvacet let.