Žluto-bílý trpaslík, jehož vědecké označení je KIC 8462852, leží v souhvězdí Labutě v na hvězdy bohaté části Mléčné dráhy, asi 1280 světelných let od Země. Na anomálii s ním spojenou poprvé v roce 2015 upozornil tým pod vedením astronomky Tabethy Boyajianové, podle které dostal název Tabbyina hvězda. Občas se mu ale přezdívá také „hvězda WTF“ podle anglické zkratky vyjadřující údiv či překvapení.

Od té doby vrtalo záhadné zatmívání hvězdy, které se pohybuje v nepravidelných hodnotách od pěti do 22 procent, vědcům hlavou. Pozorování navíc ukazují, že množství světla, které KIC 8462852 vyzařuje, se postupně snižuje. První teorií, kterou však astronomové rychle zavrhli, byly průlety planet.

V takovém případě by se totiž jev musel opakovat v pravidelných intervalech, běžná exoplaneta navíc svou hvězdu zastíní jen minimálně, běžné intervaly se pohybují pod úrovní jednoho procenta. Pozornost odborníků se tak musela obrátit jinam. Další pozorování odhalila, že některé vlnové délky světelného záření jsou zastíněny více než jiné. „To by se nedělo v případě pevného neprůhledného objektu, jako je například nějaký druh mimozemské stavby,“ upozorňuje server Science Alert.

Takto vypadají komety ve Sluneční soustavě:

Tabbyina hvězda je navíc podle vědeckých předpokladů příliš stará na to, aby se v její blízkosti stále ještě nacházel akreční disk, tedy rozptýlený materiál, který gravitace po spirálovité dráze přitahuje k tělesu, okolo kterého se tvoří. Může jít o mladé či neutronové hvězdy, ale také černé díry. Pozdější analýza navíc vyloučila, že by okolo hvězdy obíhalo velké množství vesmírného smetí. Vysvětlením by sice mohly být mezihvězdný prach či roje komet, kterých by ale muselo být obrovské množství.

Hvězdný prstenec

Pozornost vědců proto padla na zcela odlišná vesmírná tělesa – měsíce. Zatímco ve Sluneční soustavě obíhají kolem šesti z osmi planet (bez svého souputníka jsou pouze Merkur a Venuše), výskyt takzvaných exoměsíců, tedy měsíců za hranicemi naší soustavy, se dosud jednoznačně prokázat nepodařilo. Pokud ale připustíme, že se ve vesmíru podobné objekty nacházejí, mohl by právě jeden takový stát na pozadí nezvyklého pozorování z Tabbyiny hvězdy.

Tým pod vedením Miguela Martineze z Kolumbijské univerzity v New Yorku předpokládá, že řešením záhady je osiřelý měsíc, který se oddělil od své planety a začal se rozpadat. Z takového nevyzpytatelného tělesa se podle studie, kterou odborníci zveřejnili v magazínu Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, uvolňují prach a úlomky, které následně jako neuspořádaný oblak obíhají okolo hvězdy. Takový měsíc, který již neobíhá okolo planety, dostal od vědců přezdívku „ploonet“. Jde o složeninu anglických výrazů planet (planeta) a moon (měsíc), která by se dala přeložit například jako „planesíc“.

„Tento exoměsíc si můžeme představit jako ledovou kometu, která se odpařuje a do vesmíru odhazuje kusy kamene,“ vysvětluje astrofyzik Brian Metzger. „Časem se vypaří úplně, ale potrvá miliony let, než se zcela roztaví a hvězda ho pohltí. Máme obrovské štěstí, že tento jev můžeme pozorovat.“

Ničivá radiace

Oddělení měsíce od jeho mateřské hvězdy přitom není pro vědce úplnou novinkou. Na počátku letošního roku přišel jiný tým odborníků s hypotetickým scénářem, kdy by k podobnému jevu mohlo dojít u plynných obrů. Při průletu planety směrem ke hvězdě by vlivem vzájemného působení gravitačních sil mohl být měsíc doslova vystřelen z oběžné dráhy planety. Takové měsíce by pak mohly buď narazit do planety, nebo naopak zcela opustit hvězdnou soustavu. Podle tohoto scénáře by na oběžné dráze planety zůstala zhruba polovina takto vystřelených měsíců, ze kterých by se pak staly „ploonety“.

Člověk a zkoumání vesmíru:

Metzgerův tým ale předpokládá, že k vytvoření takovýchto měsíců – sirotků může dojít ještě jiným způsobem. „Pokud by došlo ke zničení planety gravitační silou hvězdy, zhruba v 90 procentech případů by byl zničen i měsíc. Ve zbývajících deseti procentech by ale zkázu mateřské planety přežil a pokračoval v obíhání hvězdy,“ vysvětluje Science Alert. Tím by ale podle vědců zůstal vystaven ničivé sluneční radiaci, která by ho postupně začala rozkládat. Uvolňování prachu a kusů měsíce by pak mohlo být vysvětlením nepravidelných „zatmění“, která lze u Tabbyiny hvězdy pozorovat.

Ačkoli vědci v minulosti zaznamenali i jiné hvězdy s neobvyklými světelnými jevy, žádná z nich se nechovala tak, jako KIC 8462852. K potvrzení teorie by tak podle Metzgerova týmu mohlo přispět, kdyby se objevila další hvězda se stejnou anomálií.

„Ve skutečnosti zatím nemáme žádné důkazy, že mimo naši Sluneční soustavu existují nějaké měsíce. Ale zhroucení vesmírného tělesa do hvězdy nemůže být ve vesmíru tak neobvyklé,“ vysvětluje Metzger. „Jde o další příspěvek k prohloubení znalostí neobvyklých jevů v jiných solárních systémech, které bychom ještě před 20 nebo 30 lety neznali.“